Chrastava je můj domov, říká Zita Václavíková
Rozhovor vedla Zdeňka Močárková
Podcast se Zitou vážně i nevážně tentokrát fungoval naruby. Místo aby otázky kladla moderátorka Zita Václavíková, role se prohodily – a za mikrofon se postavila její kamarádka Zdeňka Močárková. Co se dozvěděla? Hodně.
Zdeňko, začněme úplně od začátku. Co Zita Václavíková a Chrastava?
Narodila jsem se v Turnově, ale v šesti letech jsme se sem přestěhovali. Od druhé třídy – a to byl rok 1961 – jsem tady chodila do školy. S přerušením pár let tady vlastně bydlím pořád.
Jak vzpomínáš na dětství v Chrastavě?
Naprosto úžasně. Přišli jsme ze školy, udělaly se úkoly a pak jsme se sešli jako děti. Střelili do nás jak do vrabců, protože jsme nechtěli být na očích dospělým. Takže jsme se pohybovali všude okolo – jen ne tam, kde by nás viděli. Na to vzpomínám hrozně ráda. Bylo to fajn. Doba se v tomhle trochu změnila, ale přáli bychom si, aby děti měly kde trávit volný čas.
Po studiích jsi v Chrastavě zůstala?
Ne, ne. Vzala jsem si Chrastaváka, dostali jsme byt v Liberci, narodily se nám dvě děti a tam jsem si našla i zaměstnání. Pracovala jsem na libereckém letišti – hrozně příjemná parta lidí, na které ráda vzpomínám.
Pionýrka zastupitelstva i první žena v roli místostarostky
Málokdo asi ví, kolik „prvenstev“ v Chrastavě držíš.
Asi ano. Jsem členkou zastupitelstva od roku 1990 – tedy od prvních demokratických voleb po sametové revoluci. A stala jsem se také první ženou v roli místostarostky v celé historii chrastavské radnice. Mezitím jsem působila jako vedoucí společenského klubu a nyní jsem čtyři roky radní.
Která z těch rolí ti nejvíc sedla?
Abych řekla pravdu – kultura. Vyrůstala jsem v ní odmalička. Moje maminka tady v Chrastavě v podstatě založila hudební školu i celý kulturní dům. Trávila jsem tam s ní spoustu času a věnovala jsem se klavíru, baletu, divadlu, zpěvu. Kultura mi je pořád nejbližší.
Vedení společenského klubu ale nebylo jednoduché, že?
Bylo to trošku strastiplné. Přebírala jsem klub v době, kdy sídlil v malém domečku naproti poště – říkalo se mu Pionýráček. Pak jsme se stěhovali na sídliště, pak nám sebrali veškeré prostory a zůstala jen kancelář tam, kde je dnes infocentrum, a učilo se ve škole. Pak stará školní jídelna, pak dům, kde je dnes Betel… Neustále jsme se stěhovali. Bylo to opravdu složité období.
A jak to dopadlo?
Nakonec jsme se dostali do dnešního CVA – opravené budovy s kinosálem. Tak to funguje dodnes. Jen si myslím, že spodní sál by si zasloužil být větší. Když se připravovala rekonstrukce, chtěla jsem upravit ty čtyři velké sloupy a nesouhlasila jsem ani s tím malým jevištěm. Jenže jsem byla moc malým pánem, aby se na mě dalo. A ta kuchyň? Naprosto zbytečná – nikdy se tam nevyvařovalo a vyvařovat nebude. Jediný úspěch byl, že se podařilo vybourat obrovský zděný trezor, který tam byl z dob, kdy v budově sídlila banka.
Chrastavské slavnosti: od nápadu po dnešek
Stála jsi u zrodu Chrastavských slavností?
U úplně prvního ročníku v roce 1996 jsem nebyla – ten vznikl spontánně, pár lidí udělalo jedno odpoledne s muzikou pro veřejnost. Ale pak přišli za mnou s tím, že tady máš malou hromádku peněz a budeš to dělat ty. Dostala jsem obrovský úkol – a hrozně mě to bavilo.
Jak jsi slavnosti vymyslela?
Rozdělila jsem je do tří bloků. Pátek patřil dětem – hry, soutěže, ve spolupráci se Sokolem i s učitelkami z mateřské školky. Večer pak kapely pro mládež. Sobota byla všehochuť – muzika, divadlo, sport, soutěže, aby si každý vybral. A neděle patřila starší generaci. Tento model sklidil úspěch a vydržel v podstatě dodnes.
Jak na slavnosti pohlížíš dnes?
Je to trošku jiné než dřív – a to je přirozené, vyvíjí se to. Nedávno jsem na zastupitelstvu navrhovala třeba dvoudenní slavnosti, protože původní model je už těžko splnitelný. Na neděli jsme mívali dechovky a podobné kapely, ale to dnes vymírá. A dnešní senioři – kam patřím i já – byli vychováni na Presleym, Beatles a dalších. Takže by bylo dobré program upravit a přizpůsobit moderní době. Jsem členkou pracovní komise, která k tomu vznikla, proběhla anketa – uvidíme, co se podaří proměnit.
Co Chrastavě chybí
Kdyby neexistoval rozpočet – co bys pro Chrastavu chtěla?
Je tady jeden problém, který se asi nespraví snadno. Malé krámky. Chrastava bývala obrovské průmyslové město – Textilana, Bitex, Elitex, dvě traktorové stanice, zemědělské družstvo, státní statek. Většina obyvatel pracovala přímo tady. Dnes lidé jezdí za prací do Liberce, nakoupí tam a jedou domů. A s příchodem Lidlu a Penny mám strach, že krámky na náměstí úplně zaniknou.
Náměstí ti tedy leží na srdci?
Ano. Odpoledne je tam téměř mrtvo – nebýt dětí ze školy. Máme opravdu pěkné náměstí, ale spoustu prostor k podnikání tam zeje prázdnotou. Kolikrát se nabízely k pronájmu a nenašlo se pro ně využití. To mi je hrozně líto. Chybí hlavně služby. Třeba opravna bot – to zní banálně, ale zmizely. Dnes když upadne podpatek, nekoupí se nová podrážka za dvacku, ale nové boty. A to v době, kdy chceme chránit přírodu a omezovat odpad, úplně nejlepší varianta není.
Takže vzkaz Chrastavákům?
Nakupujte i na náměstí, nejenom v Lidlu a Penny. A snad někdo přijde i s podnikatelským nápadem na služby, které nám tady chybí.
Tři slova pro Chrastavu
Když se řekne Chrastava – jaká tři slova tě napadnou?
Domov. To je pro mě naprosto zásadní. Pak bezpečnost – tady můžu jít o půlnoci a jsem v pohodě. A třetí: milé a příjemné místo, které mám ráda.
Aby Chrastava mohla být přesně taková, přejme si šťastnou ruku v říjnových volbách – a hlavně k nim přijďme.