Rozhovor: Klára Hoppan o školství, hudbě a politice v Chrastavě
Roman Valeš: Vítejte u dalšího dílu našeho podcastu. Dnes mám u sebe hosta, kterého bych vám rád představil. Magistra Klára Hoppan – vystudovala Technickou univerzitu v Liberci a Univerzitu Palackého v Olomouci, matka tří dcer, vedoucí pěveckého kroužku v Chrastavě a – jak se záhy dozvíme – motorkářka tělem i duší. Klářo, vítej.
Klára Hoppan: Děkuju, jsem ráda, že jsem tady.
R: Musím říct, že tvoje elektronická stopa na internetu je opravdu skromná – vařil jsem dost vodu, než jsem něco našel. Ale jedno jsem teda zaregistroval – elektrobajky někde v Praze?
K: Jo, to je pravda. (smích) Ale to není úplně moje parketa. Moje parketa je KTM Duke 790.
R: Počkej – já jsem viděl 390ku.
K: To byl původní model. Taková rozjezdovka. Teď už jsem přesedlala na sedmsetdevadesátku.
R: Hele, já jsem motorkář, když mám skútr.
K: Jseš. Zdravíme vás. (smích)
R: Jak ses k motorce vlastně dostala?
K: Chytlo mě to už dřív, ale vrátila jsem se k tomu díky manželovi – on je vášnivý motorkář. Aktivně v sedle jsem tak osm let. Ale musím přiznat, že když jsme koupili motorku domů, tak mi to zpočátku vůbec nešlo. Všechno se posunulo, modernizovalo. Takže jsem byla zodpovědná, zaplatila jsem si kondiční jízdy a vrátila se k tomu pořádně. A teď si to hodně užívám. Poslední srpnový víkend jsem najezdila sedm set kilometrů – vydali jsme se na Moravu.
R: A jak to bylo s tou první motorkou po návratu?
K: Trochu mi ujela, když jsem za to zabrala. Takže jsem si řekla – aha, musím trochu zabrat za brzdu a za rozum. Proto jsem absolvovala ty kondičky. A i když mám papíry na silnou motorku, rozhodla jsem se jako máma tří dětí začít na lehčím stroji. Takže nejdřív ta tři sta devadesátka. A pak, když mi přestala stačit, přesedlala jsem na silnější – ale tam byla trochu mazanost mého manžela, který si taky chtěl koupit silnější. Takže já jsem podědila a on si pořídil o level výš.
R: Taktika. Já jsem to doma taky zkoušel, ale žena k tomu moc nepřičichla. Nicméně – zmínil jsem tě jako vedoucí pěveckého kroužku, ale zapomněl jsem na důležitou věc. Ty učíš na základní škole v Chrastavě, první stupeň?
K: Na prvním stupni, ale začínala jsem vlastně na obou – prolínala jsem se prvním i druhým stupněm, protože jsem se nabídla jako výpomoc hlavně na hudební výchovu. Nastoupila jsem na částečný úvazek při mateřské – měla jsem doma roční dítě. A v Chrastavě se mi strašně zalíbilo. Našla jsem se na tý základní škole a teď působím na prvním stupni.
R: No to každýmu, kdo přijde do Chrastavy, se tam hned zalíbí. To musí být. (smích) Tak pojďme k tématu škol. Máme v Chrastavě tři budovy – a jedním z předvolebních témat je modernizace základních škol. Já tam upřímně moc prostoru nevidím. Mám pocit, že ty školy jsou hodně moderní. Potvrdíš mi to, nebo je to jenom můj pocit?
K: Já jsem byla velmi mile překvapená, když jsem nastoupila – škola mi přišla velmi slušně vybavená, na úrovni a moderní. A ono to technické zázemí a útulnost nenadchne jenom žáky. Nadchne to i učitele. I jako pedagog potřebuješ zázemí a dělá se ti prostě mnohem líp. Měla jsem srovnání – vodila jsem dítě do Revoluční ještě v původním stavu. Teď je to úplně někde jinde. Hřiště, celá budova – to se opravdu povedlo. Budova ve Školní mě zaujala prostorem, čistotou, vzdušností. A Náměstí, kde jsem působila delší dobu, by už pomalu vyhlíželo nějakou obnovu.
R: Tak a která z těch tří je nejlepší – a proč zrovna hoření škola u kostela? (smích) To říkám ze srandy, protože já jsem tam chodil a nedám na ni dopustit.
K: Jsou perfektní všechny tři. Ale samozřejmě – rekonstruovat a modernizovat můžeme, jenže zub času se každý rok zase podepíše. Pohyb dětí a pedagogů je každodenní. Vždycky se něco vyvrbí, co by šlo zlepšit. A ne každá modernizace přináší automaticky pozitivní obrat – ne všechno se dá učit moderně, co si budeme říkat.
R: Já jsem rád, že zrovna ty interaktivní tabule šly do rady. Viděl jsem to na vlastní kůži při studiu v Anglii – všechny poznámky hned v emailu, všechno propojené. Perfektní. Ale kam to dál posouvat – to si taky kladu otázku.
K: Pořád se nám nabízí něco nového a musíme na to reagovat. Ale řeknu ti jednu věc – ty děti dnes vidíme s tablety, počítači, mobily, ale ony ty technologie neumějí vždy správně využívat. Já sama to mám tak padesát na padesát. Ráda technologie využívám, myslím, že dětem pomáhají. Ale jsou věci, které učím postaru a na klasickou křídu a tabuli bych nedopustila.
Pěvecký kroužek: od náhody k plnému obsazení
R: Teď jsem pochopil, proč pěvecký kroužek. Ty jsi začínala s hudebkou?
K: Ano – a prozradila mě moje dcera. Tenkrát chodila do druhé třídy a zřejmě někdo hrál před ní na klavír. Ona pak řekla: „Moje mamka taky hraje na klavír, na saxofon a na klávesy a máme to všechno doma.“
R: Hraješ na saxofon?
K: Ano.
R: To jsi měla přinést!
K: To jsem teď prozradila malé překvapení – plánovala jsem ho vytáhnout na nějakém koncertě, aby to bylo wow. Začínali jsme se sborem na klavír, pak jsme přidali kytaru a saxofon mám ještě v záloze. Musím uvést na pravou míru – nejsem vystudovaná sbormistrině, takže správně říkáme pěvecký kroužek.
R: A hrála jsi někde jako holka?
K: Hrála jsem v jazzové kapele. Vystupovaly jsme na Papíráku, kde byl tenkrát jazzový klub. Jmenovaly jsme se Holky – byly jsme čtyři: baskytaristka, bubnistka a dvě saxofonistky, alt a soprán. Vedl nás pan učitel Mihulka. Měly jsme pár krásných koncertů, ale jak jsme se dostaly na vysoké školy, každá se rozprskla jinam a tím to padlo.
R: A jak ses dostala k tomu kroužku v Chrastavě?
K: Pan ředitel se párkrát zmínil, že ho mrzí, že nemáme sbor – kdysi tam byl, ale přišel covid a vyprchalo to. Když jsem to slyšela asi dvakrát, třikrát, šla jsem za ním individuálně a říkám: „Já to zkusím, vyberu pár dětí a uvidíme.“ První vystoupení bylo asi s dvanácti, čtrnácti žáky, které jsem si vybrala z hudebek. Udělali jsme si malý adventní koncertek v CVÁčku pro rodiče, babičky, tetičky – ani ne pro veřejnost. Ale bylo to milé.
R: A je po tom poptávka v Chrastavě?
K: Strašně mile mě překvapilo, když jsme udělali veřejný nábor – museli jsme dávat stop stav. V jednu dobu jsme měli pětatřicet dětí a musela jsem přibrat kolegyni, které velmi vděčím. Organizačně tolik dětí sama zvládnout prostě nešlo. Dneska mám na webovkách napsáno, že mám naplněno.
R: Hezký. A máš to jenom pro děti ze školy?
K: Jenom pro děti ze školy. Ale vnímám, že na kroužky začínají dojíždět děti i z okolí – z Liberce, ze Stráže, z Mníšku.
Kultura v Chrastavě: zapojit veřejnost aktivně
R: Vidím, že ti kultura je blízká. Jak vnímáš kulturní život v Chrastavě obecně?
K: Kulturních akcí máme poměrně dost. Ale kladu si otázku, jestli je to to, co lidi baví a co očekávají. Já si pořád myslím, že bychom víc měli zapojit veřejnost – a zapojit ji aktivně. V poslední době slyším spíš negativní myšlenky. A když už někdo vypustí negativní myšlenku a má přání, tak si myslím, že se to přání dá zpracovat. Přenést tu negativní myšlenku do něčeho reálného, co dokážeme uchopit. Kladu si otázku, jestli máme záběr pro všechny generace a věkové kategorie.
R: Znáš festival Kukokly ve Vítkově? Byla ses mrknout?
K: Jo, je to hezký. Nápadité.
R: A proč myslíš, že to funguje? My to jako město neděláme – a to je podle mě právě ten klíč. Náš úkol by měl být hlavně v tom podpořit lidi, kteří něco takového chtějí dělat. Ti lidé přinášejí nápad a kreativu, která není odsud – a jde to znát. Není to děláno pro všechny obecně, ale pro určitou skupinu, která se v tom najde. Mě to úplně nadchlo. A vidím tam velký potenciál pro Chrastavu.
K: Přesně – zapojit veřejnost neznamená jenom pozvat ji, ale říct: „Pojďte to dělat s námi.“
R: Jo, jo, jo. To je právě ono. Připravujeme participační rozpočet – a ten si myslím, že může otevřít spoustě lidem dveře. Ale blbě uchopený, blbě vykomunikovaný a špatně technicky udělaný – to pak akorát utichne. Třeba v Liberci se to daří a byl bych rád, kdyby se to dařilo i u nás.
K: Vyslyšet veřejnost a zapojit ji aktivně. Máte nápad? Pojďte ho realizovat a my vám pomůžeme.
R: Přesně. Nabízíme spoustu připravených akcí a sklidíme kritiku – ale nikdo nepřijde s nápadem a neřekne: „Pojďme to udělat takhle a vy nám pomožte.“ Vidím v tom i přesah do urbanismu – ve větších městech třeba sousedi uzavřou ulici, mají stánky, pódium, někdo ze sousedů hraje, někdo donese koláč. Ulice ožije. Lidi se zpočátku bojí, ale dopad je vždy pozitivní.
K: A my s těmi dětmi můžeme vystoupit kdekoliv, když nás někdo osloví. Máme spoustu šikovných řemeslníků, pekařek, šikovných žen – ta pekárna v Chrastavě ostatně taky chybí.
R: To by tam bylo jak k tomu. (smích)
Proč politika?
R: Opustíme tohle a mrknem ještě na politiku. Co tě k tomu vůbec vedlo?
K: Budu úplně upřímná – byla to náhoda. Dostala jsem nabídku a přijala jsem ji jako výzvu. Mám ráda výzvy a změny. Promyslela jsem si to, probrala doma a řekla si: proč ne? Beru to jako příležitost aktivně se podílet a prosazovat věci ze školství a kultury – dostat se k té problematice blíž.
R: A překvapilo tě něco, když jsi do toho přišla?
K: Překvapilo – něco pozitivně, něco i negativně. Přiznám se, že některé komentáře jsem přestala číst. Zarazilo mě, jak rychle jsem se dostala do víru kritiky, přitom jsem ještě neměla pořádně možnost se na ničem aktivně podílet.
R: Z mého pohledu je to někdy až komické – opakují se tři lidé z anonymních účtů, týdny a měsíce dokola. Obrázek si může udělat každý sám. Musel jsem to taky začít filtrovat. A myslím, že letos je to poprvé takhle vyhrocené.
K: Přesně to mi říkali i kandidáti, kteří jsou na listině opakovaně. Ale odradit se nenechám. Když už jsem se pro něco rozhodla, chci si za tím jít. A za každého mluví to, jak funguje a jaký je.
R: Přesně tak. Klářo, děkuju, že jsme se dnes mohli potkat. Máme za sebou skoro hodinu.
K: Já taky děkuju. Bylo to příjemné – utíká to rychle.
R: Každopádně – pokud vám naše témata jsou blízká, budeme rádi za vaši podporu ve volbách. Díky, že jste to dokoukali až sem.
K: Děkujeme.