Robert Šipula: Od fotbalového hřiště přes kriminálku až na radnici
Rozhovor vznikl v rámci podcastu Se Zitou vážně i nevážně.
Chrastavák, nebo Liberečák? Tuhle otázku si položila moderátorka Zita hned na úvod rozhovoru s Robertem Šipulou — místostarostou Chrastavy, bývalým policistou a vášnivým fotbalistou. A odpověď? Trochu od obojího.
Zita Václavíková: Pane Roberte, začneme hned od vašeho malinka. Vy jste rodilý Chrastavák.
Robert Šipula: No to není pravda. Já jsem vlastně rodilý Liberečák. Narozen v Liberci — i v občance to tak máme. Ale maminka mě hned přivezla domů do Chrastavy, takže od malička žiju tady.
Zita: A jaké bylo dětství v Chrastavě?
Robert Šipula: Ježišmarja, to se nedá vůbec srovnávat s dneškem. Klasika — škola, pevná ruka, úkoly nanečisto, dokud jeden z rodičů neřekl, že je to v pořádku. A pak jsme vyběhli ven a dělali všechny klukovský věci. Kuličky, fotbal, kolo. Měli jsme řeky a rybníky, ve kterých se dalo koupat. Myslím, že jsme si to mládí užili dosyta. Rodiče se nemuseli bát, že se nám něco stane — když pominu odřená kolena a lokty.
Zita: Dneska to tak bohužel nejde.
Robert Šipula: Přesně tak. Dneska ty děti bohužel tohle nemají. Ale ono je to zas tak, že oni by možná ani takový dětství nechtěli. Třeba by řekli: „Ježiš, to by mě vůbec nebavilo.“ Populace se vyvíjí, vždycky je to nějakej pokrok. Za mě osobně — já jsem si ho užil a jsem za něj hrozně rád.
Škola, přísní učitelé a slib, že nikdy nebude malovat
Zita: Chodil jste tady do základní školy?
Robert Šipula: Začal jsem v Revoluční, pak jsem přecházel na náměstí. A učitelů, na které rád vzpomínám, bylo spousta. Nejblíž mám k panu řediteli — byl to můj třídní, měl jsem ho i na výtvarné práce. Tam mám takovou historku, že jsem mu musel odpřísáhnout, že nikdy nebudu malovat. Prostě když se rozdávalo umění na kreslení, já jsem stál asi v jiné frontě nebo úplně na konci.
Zita: (smích) A přesto s ním teď spolupracujete.
Robert Šipula: Přesně tak, je to hezký. Pak hodně vzpomínám na paní Ramirézovou, která nás těžce drtila v angličtině, nebo na paní Brožkovou na zeměpis. Ta vždycky přišla svým přísným stylem do třídy, rozhlédla se a rovnou řekla: „Šipula, Mečíř, práve trakal ležákovskou na stuli.“ Preventivně. Takže jsme pak celou hodinu seděli s rukama za zády a neřekli ani slovo, dokud nás nevyvolala.
Zita: To zní jako pořádná škola.
Robert Šipula: Byla. Paní Mková mi sebrala flétnu, protože jsem se odmítal učit noty. Uměl jsem to zahrát, ale noty jsem se učit nechtěl — tak mi ji sebrala a bylo. A pak samozřejmě paní Havlová na češtinu… to já tady ani nevím, jestli můžu říkat. (smích) Ale i přes tu přísnost — hrozně rád na to vzpomínám. Když po nás lítaly klíče a křídy, tak jsme si to prostě zasloužili. A teď cítím, že to bylo správně.
Střední škola: jediný kluk ve třídě
Zita: A co střední škola?
Robert Šipula: To byla perlička. Já jsem od sedmé, osmé třídy věděl, že chci být buď prezident, nebo právník. Práva mě lákala od malička, ani nevím proč. V Liberci byla právní škola — soukromá, takže nějaká zátěž na rodinný rozpočet. Ale rodiče řekli: pokud se tam dostaneš, necháme tě studovat. Podmínka byla, abych zkusil i průmyslovku po bratrovi. Jenomže mě to prostě nebavilo. Takže přijímačky na průmyslovku byly od začátku takový… víte co.
Zita: Odfláknuté?
Robert Šipula: Nechci říct odfláknuté, ale když se vám někam nechce, tak se vám tam prostě nechce. (smích) Na právku jsem přijímačky dělal v sobotu — jako jediná škola. Pak jsem šel na fotbal, hrál jsem v útoku místo na obraně, dali jsme devět jedna nebo dva a já byl devátý v přijímačkách. Devítka se ten den sešla všude.
Zita: Krásné číslo.
Robert Šipula: No, do sportky si ji ale nevsázím. (smích) A na střední škole jsem byl jediný kluk ve třídě. Ale myslím, že mě to vyškolilo — dokážu se bavit stejně dobře s dámami i s chlapy, nikdy mi to nedělalo problém. A k právu jsem přičuchnul víc. Bylo to skvělé.
Fotbal: od šesti let do zlomeného kotníku
Zita: Zmínil jste sport. Co vy a fotbal?
Robert Šipula: U mě to byl jednoznačně fotbal. Začínal jsem někde od šesti let a skončil jsem — ježiš — asi ve třiatřiceti. Kdybych si nezlámal kotník, myslím, že bych ještě pár let vydržel. Ale zranění to ukončilo. Po jedenácti letech jsem teď začal chodit každý pátek s bývalou partou kluků kopnout si — a je to hezké.
Zita: A co trenéři? Myslím, že i zásluhou trenéra je pak ta parta dobrá a láska ke sportu.
Robert Šipula: Přesně tak. Pan Jonek, pan Rachlický, pan Vagner — u něj to nebyl trénink, to byla vojna. Ale zpětně na to rádi vzpomínáme. Byl přísný, ale férovej. Když jsme běhali v zimě nahoru na Vysokou a zpátky, vždycky nahodil tepláky a čepičku a běžel s náma. Při zápase, když někdo přestal běhat — byl řev. Ale i tak jsme ho měli rádi. Vedl nás k fotbalu, pěstoval v nás tu lásku k němu. A rodiče nám fotbal nikdy nezakázali — ani když jsme měli průšvih. To myslím hodně přispělo k tomu, že mi to vydrželo.
Policie: od obvodního oddělení k hospodářské kriminálce
Zita: Po škole jste nastoupil do zaměstnání. Kam?
Robert Šipula: K policii. Rovnou k policii. Začínal jsem na obvodním oddělení v Liberci — do Chrastavy jsem úplně nechtěl, protože pak řešíte problémy se známými, a to nedělá dobrotu. Říkal jsem si, že mě Liberec víc naučí. Musel jsem na rok do Prahy na kurz — sebeobrana, práva. Pro mě to bylo hezké, protože jsem dokončil právní školu a šel na práva, takže jsem tam měl trošku výhodu.
Zita: A po roce jste nastoupil zpátky na obvod?
Robert Šipula: Ano, a byl jsem tam sedm, osm let. Pak jsem cítil, že potřebuju změnu. Ne od policie, ale bylo to stereotypní — furt stejné, krádež, postoupíte na kriminálku. Říkal jsem si, že je čas se posunout. A hospodářská kriminálka — to bylo pro mě lákavé. Hodně právní, o podvodech, o účetnictví. Takže když ta nabídka přišla, chytil jsem ji za pačesy.
Zita: A co vlastně hospodářská kriminálka dělá?
Robert Šipula: Má asi největší spektrum ze všech. Řešíte od podvodů a pronevěr až po daňové trestné činy. Přibyla ještě IT složka, protože se hrozně rozmohly kyber podvody. Mával jsem třeba pětadvacet spisů najednou. Jeden spis — dostanete případ a celý ho řešíte od začátku. Některé měly dva šanony, jiné šestnáct. Ale bylo to hrozně variabilní a zajímavé, protože nikdy jste nedělali nic stejného. Ti podvodníci jsou chytří, sofistikovaní, vynalézaví — vždycky přijdou na něco jiného.
Zita: Můžete prozradit nějaký případ — třeba z těch lehčích?
Robert Šipula: (smích) Tak to jsou ty „za odměnu“. Objednáte si na internetu iPody — jsou malé, lehké — a dostanete krabičku. Rozděláte ji a v tom máte krabičku od sirek. Za tři tisíce. Nebo přijde zmačkaný časopis a nic víc. Takovéhle perličky.
Zita: A jak se to má s těmi policejními seriály? Koukáte na ně?
Robert Šipula: Moc ne. Viděl jsem pár dílů těch amerických — s realitou to nemá vůbec nic společného, je to hrozně nafouklé. Ale Případy prvního oddělení — ty tvrdili, že jsou skoro autentické, a ono to tak opravdu bylo. Ty postupy tam byly hezky ukázané, nic přehnaného. Ale jinak — základ mají ty seriály správně, třeba otisky ze skla a databáze, ale detaily se hodně liší.
Místostarosta: žádné nohy na stole, žádná káva
Zita: Přejdeme k vaší současné práci. Spousta lidí si myslí, že místostarosta si sedí, dá nohy nahoru, dá si kafíčko a je dlouhý dým.
Robert Šipula: (smích) Tak já mám výhodu, že kávu nepiju… Ale jinak — ono si každý myslí, že tu práci odvádějí úředníci. Musím říct, že máme hroznou kliku na schopné a pracovité lidi. Ale tu práci musíte zadat. A když úředník něco pokazí, neodnese to on — odnese to starosta nebo místostarosta, který je pod tím podepsaný.
Zita: Takže zodpovědnost je na vás.
Robert Šipula: Přesně. Dotace jsou v téhle době hrozně velký průšvih — uděláte botu a zavřou vás. Tady všechno děláte za miliony, desítky milionů. Takže je to hodně čtení, ujišťování se, že co odsud odchází, je v pořádku. Pak smlouvy — na těch se hodně podílím. Paní Udová ze mě musí mít někdy hlavu nevím kde, protože s ní to vždycky dávám dokupy. (smích) Ale pak víte, že jste krytý. Pak jsou jednání — kraj, magistráty, obhajování Chrastavy. A každé čtyři roky nová vláda, nové předpisy, musíte se přizpůsobit.
Zita: A komunikace s občany?
Robert Šipula: To mám rád. Nikdy se mi nestalo, že bych někoho vyrazil. Snažím se to vždy konstruktivně vyřešit. Spousta lidí přijde se zajímavým nápadem, ale když se o tom bavíme, sám dotyčný nakonec řekne: „No, to je vlastně blbost.“ Každý kouká jedním směrem a nevidí to kolem.
Proč kandiduje znovu — a proč ne sám
Zita: Pane Roberte, vy opět kandidujete do zastupitelstva. Proč?
Robert Šipula: Před čtyřmi lety jsem něco začal a rád bych pokračoval. Vím, že mám mouchy, které tady nechci nechat za sebou. Za čtyři roky jsme stihli opravit spoustu věcí, ale chybí mi ještě posunout se dál. Rozdělaná práce. Ať je to bydlení, energie — vím, že se Chrastava může posunout. A nechci město zadlužovat miliardovými projekty. Rozumnější je koncepce na pět, deset, patnáct let bez dluhů.
Zita: A neváhal jste?
Robert Šipula: Nebudu lhát — ta práce mi víc vzala než dala. Ale čtyři roky mi přijdou málo. A musím dodat, že pro mě bylo důležité i to, že znovu kandiduje starosta. Kdybych šel sám, asi bych nešel. Jeho zkušenosti za ta léta jsou k nezaplacení — řeší se věci patnáct let zpátky a on ví, kde co najít. Nemám o sobě takové mínění, abych si řekl: „Starosto, skonči, já to zvládnu sám.“
Zita: Základ úspěchu je pochybovat o sobě?
Robert Šipula: Přesně tak. Myslet si „já všechno vím, všechno umím“ — to je to nejhorší. A kritika je super věc, když si z ní člověk vezme to pozitivní. Já taky netvrdím, že vím všechno. Spousta lidí z praxe vám řekne zajímavé věci, na kterých se dá stavět. O tom to je.