Rozhovor s Miroslavem Balcarem: O Vítkově, myslivosti i slušnosti mezi lidmi
V pořadu Se Zitou vážně i nevážně přijala pozvání Zity Václavíkové osobnost, která je s Vítkovem dlouhodobě spjatá nejen pracovně, ale především srdcem. Miroslav Balcar v rozhovoru vzpomíná na rodinné kořeny, studia, podnikání, působení mezi myslivci i práci pro osadní výbor. Mluví také o tom, proč je důležité pečovat o přírodu, vést děti k vztahu ke krajině a proč by se do veřejného života měla vrátit větší slušnost.
Zita Václavíková: Míro, vítej. Pojďme se na úvod podívat trochu do historie. Slyšela jsem, že tvoji prarodiče i rodiče byli Vítkováci.
Miroslav Balcar: To úplně ne. Vítkováci přímo nebyli. Část rodiny žila před válkou v Chrastavě. Táta si ale tohle okolí dobře pamatoval, dokonce i chatu na Výhledech. Vzpomínal na to celý život, protože ho tam strejda kdysi nechal sedět před hospodou a on si sedl do mraveniště. Takže ten zážitek byl opravdu nezapomenutelný.
Zita Václavíková: A vaše rodina byla za války odsunuta?
Miroslav Balcar: Rodina z Chrastavy zůstala, ale my z Liberce jsme byli odsunuti. Hned po válce jsme se ale vrátili zpátky do Liberce. Děda tehdy dělal správce sokolovny v Mladé Boleslavi, takže návrat přišel poměrně brzy a potom jsme už žili v Liberci.
Zita Václavíková: Ty ses potom vydal na stavařinu. Byla to jasná volba?
Miroslav Balcar: V podstatě ano. Táta byl stavař, takže jsem šel v jeho stopách. Začátek ale nebyl úplně jednoduchý. Tehdejší režim mi studium moc neusnadnil a nebylo jednoduché dostat se ani na střední školu. Nakonec jsem studoval gymnázium ve Frýdlantu a potom jsem udělal přijímačky do Prahy. Tam jsem vystudoval stavební obor.
Zita Václavíková: A jak ses vlastně dostal do Vítkova?
Miroslav Balcar: Byla to docela náhoda. Po roce osmdesát devět jsem pracoval jako náměstek na Okresní správě silnic v Liberci, takže jsem kraj dobře znal. Jednou jsme doma narazili v inzerci na nabídku chalupy se zahradou ve Vítkově. Manželka řekla, že bychom se na to měli jet podívat. Domluvili jsme se s paní Trojanovou a chalupu koupili. A tím to všechno začalo.
Zita Václavíková: Později sis založil i vlastní firmu.
Miroslav Balcar: Ano, s kolegou a kamarádem Pepíkem Tomešem jsme založili firmu Baltan. Nějaký čas fungovala opravdu dobře. Byla to poctivá práce a silné období. Co přišlo potom, k tomu už se vracet nechci.
Zita Václavíková: A čemu se věnuješ dnes?
Miroslav Balcar: Žiju tak, jak život přináší. Někdy je to lehčí, někdy těžší, ale snažím se ho užívat normálně a s rozumem. Důležitá je pro mě rodina. Jeden ze synů hospodaří a dá se říct, že mu pomáháme všichni. Na takovou práci člověk sám nestačí, zvlášť když má ještě zaměstnání.
Zita Václavíková: Vítkov je pro tebe srdeční záležitost. Zapojil ses tu do celé řady aktivit. Co všechno jsi vedl?
Miroslav Balcar: Hlavně myslivce. A také myslivecký kroužek pro děti z vítkovské školy. To je práce, která má podle mě velký smysl.
Zita Václavíková: U myslivců působíš dlouho. Co je vlastně hlavní náplní jejich práce?
Miroslav Balcar: Lidé si často myslí, že myslivci jen loví. To ale vůbec není pravda. Hlavní je péče o zvěř a o přírodu. Jde o to, aby zvěř byla zdravá, silná a měla klid. Dnes je v krajině čím dál víc turistů a sportovců, což je samozřejmě v pořádku, ale zároveň se často zapomíná, že i zvířata potřebují svůj prostor a klid. Když jsou neustále rušena, odrazí se to na jejich zdraví stejně jako u lidí.
Zita Václavíková: Jaká zvěř se v okolí Vítkova nejčastěji vyskytuje?
Miroslav Balcar: Tím, že je to spíš smíšená a částečně polní honitba, je tu hlavně srnčí zvěř. Objevují se i bažanti, které myslivci pravidelně vypouštějí, a takzvaná přebíhavá zvěř, tedy jeleni, laně nebo daňci. Samostatnou kapitolou jsou prasata, která umí napáchat opravdu velké škody. A pak jsou tu i invazní druhy, třeba mýval severní, které do zdejší přírody nepatří.
Zita Václavíková: Lidé občas slýchají o různých nákazách. Je tady zvěř zdravá?
Miroslav Balcar: V rozhovoru jsem říkal, že momentálně je situace klidná. V minulosti se řešil africký mor prasat a zmiňovaná byla i Aujeszkyho choroba, která je nebezpečná hlavně pro psy. O to víc je důležité, aby lidé byli při pohybu v lese opatrní a zodpovědní.
Zita Václavíková: Pojďme ke kroužku pro děti. Co se v něm děti učí?
Miroslav Balcar: Nejde o to učit je myslivost v tom úzkém slova smyslu. Spíš se snažím, aby si vytvořily vztah k přírodě, aby věděly, jak se v lese chovat, poznaly základní stromy a uměly se v krajině dívat kolem sebe. Dnes je bohužel běžné, že děti nepoznají ani břízu od dubu. A to je škoda, zvlášť na vesnici. Venku jim člověk ukáže mnohem víc než v místnosti.
Zita Václavíková: Dlouhá léta působíš také v osadním výboru ve Vítkově. Jak tuto práci vnímáš?
Miroslav Balcar: Myslím, že osadní výbor funguje dobře. Velkou zásluhu na tom mají hlavně ženy, které se ujaly organizace různých akcí, zejména pro děti. Dřív to často stálo na mně, ale dnes už je to rozdělené a funguje to přirozeněji. Jako předseda jsem za to rád.
Zita Václavíková: Podílíte se i na větších akcích, které přesahují samotný Vítkov.
Miroslav Balcar: Ano, podporujeme třeba akce, které obohacují kulturní život v širším okolí. Líbí se mi všechno, co přináší lidem příjemné setkání a oživuje místo, kde žijí. Když se něco podaří udělat v hezkém prostředí a s dobrou atmosférou, má to smysl pro Vítkov i pro Chrastavu.
Zita Václavíková: Když člověk projíždí Vítkovem, hned si všimne opravy myslivny. Co všechno se tam mění?
Miroslav Balcar: Teď hlavně střecha, protože ta už byla opravdu v havarijním stavu. Kdyby se do toho nezasáhlo, musela by se myslivna uzavřít. Bylo to nebezpečné. Při opravách se dokonce ukázalo, jak špatný stav konstrukce byl. Díky pomoci města se to teď dává dohromady a je to důležitý krok.
Zita Václavíková: Myslivna ale neslouží jen myslivcům, že?
Miroslav Balcar: Přesně tak. Ve Vítkově je to v podstatě jediné kulturní centrum. Konají se tam akce pro děti i pro veřejnost, je tam zázemí, parkování, hřiště hned naproti a okolní prostor se dá dobře využít. Je to místo, které má pro obec velký význam.
Zita Václavíková: Až bude hotovo, chystáte slavnostní otevření?
Miroslav Balcar: To určitě ano. Taková chvíle si slavnostní otevření zaslouží.
Zita Václavíková: Na závěr se dotkněme veřejného života. Co bys chtěl lidem nabídnout, pokud jde o komunální politiku?
Miroslav Balcar: Především snahu něco udělat pro Chrastavu i pro Vítkov. A také vrátit do komunální politiky víc slušnosti. Jsme malé město, lidé se tu znají, a o to víc by na sebe měli hledět normálně a s respektem. Pomlouvat a napadat druhé je jednoduché. Mnohem těžší je něco skutečně udělat. A právě to mi dnes ve společnosti často chybí — ochota věnovat čas i energii něčemu, co pomůže i ostatním.
Zita Václavíková: Míro, děkuji za rozhovor.
Miroslav Balcar: Já děkuji za pozvání.
Rozhovor s Miroslavem Balcarem ukazuje člověka, který je pevně spojený s místem, kde žije, a který i přes životní zvraty neztratil chuť dělat něco pro druhé. Ať už jde o péči o přírodu, práci s dětmi, opravu myslivny nebo veřejné dění, ve všech tématech se vrací jedna stejná myšlenka: bez osobní odpovědnosti, spolupráce a slušnosti se žádná obec dlouhodobě rozvíjet nemůže.