Se Zitou vážně i nevážně

1. díl: Jak to všechno začalo…

Poslechněte si neformální rozhovor mezi dlouholetými kolegy a přáteli. Zita Václavíková (bývalá místostarostka Chrastavy a současná radní) zpovídá lídra Starostů pro Chrastavu pro komunální volby 2026, stávajícího starostu Chrastavy a senátora Michaela Canova.

Zita Václavíková:
Dobrý den, jmenuji se Zita Václavíková a připravila jsem pro vás podcast s názvem Se Zitou vážně i nevážně. Dnes bych vám ráda představila svého hosta, kterého pravděpodobně všichni znáte — Michaela Canova.

Ještě ti do toho skočím — protože se známe spoustu let, tak si budeme tykat. Nebudeme si tady hrát na vykání. Takže ještě jednou: Michale, vítám tě.

Michael Canov:
Já zdravím všechny posluchače, kteří se rozhodli, že si dnešní den zkazí pohledem na nás a poslechem.

Zita Václavíková:
Ano. Tak začneme hned od začátku. Odkud vlastně pocházíš?

Michael Canov:
Narodil jsem se v Českých Budějovicích, ale vyrostl jsem v městečku Žacléř, což je východní brána Krkonoš. Jsou tam takzvané Rýchory. Tam jsem vyrůstal a žil jsem tam de facto necelé čtvrtstoletí, než jsem přišel do Chrastavy.

Zita Václavíková:
A co studium?

Michael Canov:
Po základní škole v Žacléři jsem studoval gymnázium v Trutnově. Potom jsem šel na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. A později, když už jsem tady učil, jsem si rozšířil vzdělání o vysokoškolské studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy — učitelství fyziky a samostatně také učitelství matematiky. Ale to už bylo v době, kdy jsem tady působil jako učitel.

Zita Václavíková:
A právě na to chci navázat. Jak ses vlastně ocitl v Chrastavě?

Michael Canov:
To ale musím vzít trochu zeširoka. Já jsem nikdy nechtěl učit, ani mě to nenapadlo. Faktem ale je, že jsem každé léto jezdil na tábory s dětmi a vedl jsem je i přes rok v různých turistických oddílech. Mimochodem, pokud mě sledují nějací příznivci hokeje, tak jsem třeba v turistickém oddíle měl Davida Pospíšila, který dnes často vystupuje jako odborník při komentování hokeje. Ale to jen odbočuji.

Po škole jsem nastoupil do Rybitví u Pardubic, do pobočky Semtína. V pondělí jsem tam jezdil na šestou hodinu ranní. Ze Žacléře tehdy odjížděl vlak už ve 2:52 ráno, do Pardubic jsem dorazil kolem 5:45 a trolejbusem číslo tři jsem jel do Rybitví, do fabriky.

Jednou mi ale ten trolejbus ujel. Vrátil jsem se do nádražní haly. Tehdy samozřejmě nebyl internet ani nic podobného, tak jsem si chtěl koupit noviny. Jenže zrovna žádné nepřišly. Rozebrané byly i týdeníky a jediné, co zůstalo, byly učitelské noviny. Tak jsem si je ze zoufalství koupil. A tam jsem našel inzerát, že na Liberecku shánějí učitele a nabízejí byt.

Tak mě napadlo, že to zkusím. Měl jsem tam kolegu, který za mě vzal směnu, a já odjel do Liberce. Na odboru školství jsme se domluvili, že kdyby bylo nějaké konkrétní volné místo, dají mi vědět.

Uplynuly asi tři čtvrtě roku, já byl zrovna na vojně, a tehdejší školský odbor mě oslovil s nabídkou z Chrastavy — včetně bytu. Já jsem předtím jméno Chrastava v životě neslyšel. Ale ten kolega, který byl se mnou na vojně a pocházel z Liberce, se chytil za hlavu, co že to chci dělat v Chrastavě, v takové díře, jak to tehdy nazval. A když jsem mu řekl, že tam půjdu učit, chytil se za hlavu podruhé.

Když jsem skončil vojnu, vyřídil jsem si 1. října 1984 papíry a 2. října jsem se vydal sem. Ještě jsem ale přestupoval v Trutnově — a tam jsem měl dilema, protože jsem mezitím dostal ještě jednu nabídku. Byla bez bytu, ale byla v Trutnově a na dojíždění by to bylo jednodušší. Tak jsem do poslední chvíle váhal. Nakonec jsem si při čekání na autobus hodil korunou: Trutnov, nebo Chrastava? Padla Chrastava. Orel to tehdy byl.

Přijel jsem autobusem do Liberce a odtud vlakem do Chrastavy. Dodnes si pamatuji, jak jsem dorazil na nádraží a vlevo viděl areál Elitexu. Netušil jsem, co to je, ale byl tam nápis: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.“ Pak jsem šel hledat paní ředitelku, která měla klíče od mého bytu. Bydlela úplně na druhé straně Chrastavy, ve Frýdlantské ulici. Došel jsem tam, vyzvedl si klíče a 3. října už jsem nastoupil do školy. Takové byly moje úplné začátky tady v Chrastavě.

Zita Václavíková:
Takže jsi nejdřív začal učit. Učil jsi na základní škole a potom na gymnáziu. Kolik let na základce a kolik na gymnáziu?

Michael Canov:
Na základní škole jsem učil deset let. Líbilo se mi tam — výborní kolegové, práce s dětmi mě bavila a navíc mě tehdy hodně bavilo trénovat fotbal. Měl jsem tu oddíl, budoval jsem si mužstvo, čtyřikrát týdně jsme trénovali. To bylo krásné období.

Ale odborně jsem chtěl jít dál. Když jsem si dodělal vzdělání v matematice a fyzice, měl jsem širší možnosti. Takže od roku 1994 jsem nastoupil na gymnázium.

Jenže 1. září 1994 jsem nastoupil a už v listopadu byly volby. Vůbec jsem nepočítal s tím, že budu kandidovat nějak výrazně, měl jsem být jen řadovým zastupitelem. Jenže kandidátka na místostarostku nakonec z osobních důvodů odstoupila. A tehdejší budoucí starosta Petr Medřický tu nabídku dal mně. Přijal jsem ji, ale pod podmínkou, že budu neuvolněný místostarosta a zároveň budu dál učit na gymnáziu.

Takže moje výuka se smrskla do tří dnů, ale pořád to byl plný úvazek. Pondělí a středa byly úřední dny a ty jsem trávil tady na radnici. Srpen zase býval celý můj, když měl Petr dovolenou. Tak jsem fungoval osm let jako místostarosta a zároveň učitel na gymnáziu.

Na gymnáziu jsem zůstal i poté, co jsem se stal starostou. To už jsem tam ale učil méně — pouze ve čtvrtek, zato v kuse osm hodin. Děti tomu říkaly „chemické čtvrtky“. Ostatní dny jsem se naplno věnoval radnici.

A takhle jsem to vydržel po celou dobu, kdy jsem byl starostou a ještě nebyl senátorem. Když jsem se pak stal senátorem, snažil jsem se to stáhnout jen na dvě hodiny v pondělí ráno, bez laborek a podobně. Ale už to nešlo. Takže těsně před covidem, na začátku roku 2020, jsem na gymnáziu definitivně skončil.

Zita Václavíková:
Ty už ses zmínil o své politické kariéře. Nejdřív jsi byl osm let místostarostou, po revoluci byl starostou pan Vyhnánek, potom Petr Medřický a ty ses stal místostarostou. A po osmi letech jsi kandidoval na starostu.

Michael Canov:
Bylo to tak. Kdyby Petr chtěl kandidovat znovu a dělat dál starostu, tak bych do toho nešel. Já tyhle ambice původně neměl. Ale Petr se rozhodl, že už kandidovat nebude, takže jsem kandidoval po něm. A starostou jsem se stal od roku 2002.

Zita Václavíková:
A to trvá dodnes.

Michael Canov:
Dodnes.

Zita Václavíková:
Když to vezmu od začátku — učil jsi, byl jsi kantor, zároveň místní politik. Než se dostaneme k Senátu: jak jsi to spojoval? Projevilo se třeba tvoje učitelství na radnici vůči zaměstnancům? Protože se ne nadarmo říká, že učitele poznáš na sto honů.

Michael Canov:
Já vím, že si ze mě často děláte legraci, že chci, abyste si dělali poznámky a podobně.

Zita Václavíková:
To můžu potvrdit.

Michael Canov:
Na druhou stranu si myslím, že jsem nikdy nebyl úplně typický učitel. Já jsem učitelství nevystudoval od začátku, jak jsem už říkal. Nastoupil jsem jako inženýr chemie. Nikdy jsem o učitelství nesnil, nikdy jsem neučil na žádných přípravách nebo cvičeních pod dozorem. Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Ale přesto se do člověka nějaké návyky dostanou.

Zita Václavíková:
Ano, to můžu potvrdit. Ty tvoje „máte tužku, pište si, dělejte si poznámky“ se na radnici tradují. A pak ta věta: „Já vás chválím.“ Někdy jsme měli skoro pocit, že nás i známkuješ. Vždyť jsme spolu tady dvanáct let spolupracovali.

Michael Canov:
No tak… dobře.

Zita Václavíková:
Dobře, necháme minulost minulostí. Ty jsi ukončil své působení ve školství prakticky ve chvíli, kdy ses dostal do Senátu. Uspěl jsi, a tím to asi začalo být hodně náročné.

Michael Canov:
Ne úplně hned. Jak jsem říkal, ještě tři roky jsem to kombinoval. Učil jsem jen dvě hodiny v pondělí ráno, od osmi do desíti nebo do tři čtvrtě na deset, a v deset už jsem byl tady. Ale i to už bylo moc.

Určitou provázanost se školou mám ale dodnes. Vytvořil jsem si vlastní chemické stránky, které mimochodem dodnes využívají studenti středních i vysokých škol po celé republice. To je moje velké splnění. Graficky jsou ty stránky strašné, to uznávám, ale obsahově si myslím, že jsou pořád výborné.

A ještě mám spojení s gymnáziem v tom, že jsem za Liberecký kraj členem školské rady. Takže se tam párkrát do roka ukážu a schvalujeme například jejich roční program a podobně.

Zita Václavíková:
A jak je těžké skloubit práci starosty a senátora? Jak náročné to je?

Michael Canov:
Já se přiznám, že mám odjakživa rád dvojboje. Když člověk dělá jednu činnost, tak je ta druhá vlastně aktivním odpočinkem.

Když jsem učil na základní škole, tak kromě školy samotné a mých zavedených táborů na Lipně jsem vedl fotbalisty, měl čtyři tréninky týdně a do toho jsem vystudoval dvě rozšiřující studia na matfyzu — fyziku a matematiku. A ještě předtím jsem si musel doplnit pedagogickou odbornost, kterou jsem neměl.

Pak jsem se stal místostarostou a kombinoval jsem to s gymnáziem. Zase to byl pro mě ideální aktivní relax. A nyní, když mám dvojboj starosta–senátor, funguje to podobně, i když je to někdy blázinec.

Během chvíle se přesouvám od řešení díry na silnici nebo vysypaného odpadkového koše k řešení světové situace, válek, deklarací nebo státního rozpočtu. Je to opravdu velký přeskok. Na druhou stranu dnešní propojení přes sítě hodně pomáhá. I když sedím přímo na zasedání Senátu, dokážu během toho komunikovat s radnicí, když je potřeba. A naopak doma nebo tady si připravuji materiály do Senátu.

Mně tenhle model naprosto vyhovuje. A nejsem v tom zdaleka jediný. Kombinace starosta–senátor je poměrně rozšířená a podle mě se ty dvě role dobře doplňují. Na rozdíl od kombinace poslanec–starosta. Poslanci jsou totiž ve Sněmovně mnohem častěji než senátoři v Senátu.

Zita Václavíková:
A právě na to chci navázat. V čem vidíš výhody a nevýhody toho spojení starosta–senátor? Často se to také kritizuje. V čem ty vidíš výhody třeba pro město a naopak výhody pro Senát?

Michael Canov:
Nejdřív výhody pro Senát. Podle mě by bylo téměř ideální, kdyby každý senátor měl silné spojení s obcemi a s venkovem. Protože pak se na věci dívá očima obcí, a to je strašně důležité.

Musím se pochlubit, že se mi v minulosti třikrát podařilo přispět k navýšení takzvaného rozpočtového určení daní pro obce. Byl to výsledek práce skupiny senátorů, kteří byli zároveň starosty. Prostě jsme dokázali hájit zájmy obcí.

A podobné je to i se stavebním zákonem. Už v minulosti se podařilo zabránit tomu, aby byly zrušeny stavební úřady na obcích. Teď se obávám, že tomu už možná nezabráníme, ale tehdy se to povedlo. Pamatuji si, jak jsem tím dokonce rozčílil předsedu Senátu, když jsem tam začal číst seznam stavebních úřadů, které se měly zrušit. Byla to tehdy skoro tajná věc. Jenže po tom přečtení se zvedla taková vlna odporu, že se rušení podařilo zastavit.

Takže to je velká výhoda, když je člověk zároveň starosta i senátor. A opačně to funguje také. Když píšeš někam jako starosta a oni vědí, že jsi zároveň senátor, tak to jednání bývá rychlejší a vstřícnější. To je realita.

A bez mučení přiznávám, že kdybych nebyl zároveň senátorem, tak se nepodařily dvě důležité věci při rekonstrukci vlakového nádraží. Velký podíl na tom měl tehdejší ministr dopravy Martin Kupka i hejtman Martin Půta, to určitě. Ale sobě přičítám zásluhu na dvou konkrétních věcech, které by jinak podle mě nevznikly.

První je průchod podchodem až do průmyslové zóny, aby to lidé nemuseli celé obcházet a mohli projít přímo.

Zita Václavíková:
Ano, ano.

Michael Canov:
A druhá věc je rozšíření a prohloubení podjezdu pod viaduktem. Ten byl dřív hrozný. Každý kamion tam měl problém. Dnes je to perfektní.

Zita Václavíková:
Pořád mluvíme hlavně o práci. Co tvůj volný čas? Máš vůbec nějaký?

Michael Canov:
Ano, mám. Ale musím se přiznat, že hodně těžce nesu, že už nemám své tábory. I kdybych nikdy nebyl v politice, možná už bych je fyzicky stejně nezvládl, ale strašně mě to naplňovalo. Od osmnácti let jsem byl každé prázdniny celé dva měsíce na táborech. Přejížděl jsem z jednoho na druhý. Dokonce to pro mě byla motivace i na vysoké škole, abych měl zkoušky hned napoprvé a měl celé prázdniny volné.

Když jsem přijel do Chrastavy, začal jsem pořádat své tábory na Lipně.

Zita Václavíková:
Legendární. Opravdu legendární.

Michael Canov:
Ano. A i tvůj Břéťa tam byl.

Zita Václavíková:
Ano, ano, byl.

Michael Canov:
Byly to nezapomenutelné tábory. Časem už mezi účastníky byli i plnoletí, takže jsem si mohl dovolit různá specifická pojetí a akce. A tím, že jsme byli v kempu, kde jsme byli skoro sami, neměl jsem problémy s hygienou a podobně. Dělali jsme věci tak, jak jsem uznal za vhodné.

Zita Václavíková:
Nevím, jestli by tvoje metody dneska prošly.

Michael Canov:
To si myslím, že asi ne. Byly dost drastické. Ale mě to strašně bavilo.

Dnes mi z toho vlastně zůstalo hlavně plavání. Já opravdu strašně rád plavu. Když jsem v Senátu a mám jednání přes den, chodím plavat ráno do různých bazénů. Od Podolí přes venkovní bazén na Petynce až po Olšanku. Vydržím tam klidně dvě hodiny, někdy i tři. A tohle jsem mimochodem převedl i do Chrastavy — když jsme udělali bazén, zavedl jsem ranní plavání.

Zita Václavíková:
To je oblíbené.

Michael Canov:
Ano. A kromě toho mám jednu velkou vášeň. Jsem jí naprosto posedlý — chemickými periodickými tabulkami prvků.

Na internetu mám opravdu největší světovou sbírku všech možných periodických tabulek v různých jazycích, ale nejen v jazycích — i v různých písmech. Mám třeba českou tabulku v laoštině, vietnamskou tabulku ve starém písmu a podobně. Sbírám pokud možno originály. Psával jsem kvůli tomu i na různá velvyslanectví. Třeba tabulku v jazyce darí z Afghánistánu mi kdysi posílal přímo pan velvyslanec. A náš kolega Kuba Dvořák mi přivezl nádhernou tabulku v laoštině přímo z Laosu.

A pokud nějaká tabulka neexistuje a podaří se mi sehnat názvy prvků v tom daném jazyce, vytvořím ji sám. Kromě toho sbírám i nekompletní tabulky, které jsou často ještě zajímavější. A zajímá mě i historie těch tabulek — jak vznikaly, jak se vyvíjely u nás i jinde.

Já vím, že tě skoro nepustím ke slovu, ale v tomhle jsem opravdu posedlý.

Zita Václavíková:
To vím. A nejsou to jen oficiální uznané jazyky, ale i různá nářečí nebo jazyky indiánských kmenů, že?

Michael Canov:
Ano, přesně tak. Mě třeba fascinoval ostrov Man mezi Velkou Británií a Irskem. Tam se kdysi mluvilo manštinou, ale později to téměř převálcovala angličtina. Dnes ten jazyk ovládá jen několik set lidí. Když jsem jim napsal, jestli náhodou nemají periodickou tabulku, tak ji neměli. Ale svolali schůzi a vytvořili názvy prvků nově. Takže mám i tabulku v manštině.

Podobně mám tabulky i v dalších menších nebo regionálních jazycích, třeba v jižní Africe. A právě tyhle tabulky, které vznikly nově z iniciativy místních lidí, jsou pro mě úplně nejcennější.

A mimochodem — v učebnicích se běžně píše, že chemické značky zavedl Berzelius v roce 1813. Jenže já jsem objevil, že to není pravda. Už v roce 1802 použil jistý skotský chemik Kerr nějaké značky, a potom ještě jeden Francouz kolem roku 1805. Ten je dokonce zapisoval malými písmeny, což je úplně výjimečné. Takže i v tomhle se rád vrtám.

Zita Václavíková:
Kde ty tabulky najdeme? Jaká je webová adresa?

Michael Canov:
Na internetu. Moje chemické stránky jsou na adrese canov.jergym.cz a tam je odkaz na tabulky. Případně přes cestu /chemici2. Ale stačí zadat do vyhledávače „chemické tabulky Canov“ a ono to vyskočí.

Dostal jsem se už i do situace, že když něco hledám, tak mi umělá inteligence doporučí, ať se poradím s chemikem Canovem.

Zita Václavíková:
Tak. A teď se zase vrátíme trochu do vážnější roviny. Blíží se volby.

Michael Canov:
A já vám děkuju za pozornost a na shledanou. Protože mým heslem — a zároveň heslem, se kterým do voleb jdu — je: Chrastava je náš domov. Tak ať se nám tu všem hezky žije. A pro to musíme všichni udělat maximum. Vážení přátelé, hezký den.

Zita Václavíková:
Loučí se s vámi pořad Se Zitou vážně i nevážně.