Se Zitou vážně i nevážně: Aleš Trpišovský o škole, Chrastavě i cestě k ředitelské práci
V pořadu Se Zitou vážně i nevážně přijala pozvání výrazná osobnost chrastavského školství – ředitel ZŠ Chrastava Aleš Trpišovský. V rozhovoru se Zitou Václavíkovou vzpomíná na své dětství, skautská léta, sportovní chůzi, vztah k výtvarnému umění i na náročné roky spojené s rekonstrukcí školních budov. Především ale mluví o svém pevném vztahu k Chrastavě, která se pro něj stala skutečným domovem.
Zita Václavíková: Aleši, vítej u nás. Většina Chrastaváků tě dobře zná, protože tvýma rukama prošly celé generace dětí, které chodily do zdejší základní školy. Dnes jsi jejím ředitelem, tak tě vítám.
Aleš Trpišovský: Dobrý den, děkuju za pozvání.
Zita Václavíková: Pojďme se nejprve podívat na tvoji cestu předtím, než ses stal ředitelem. Ty pocházíš z Chrastavy?
Aleš Trpišovský: Prakticky ano, i když úplně první měsíce života jsem prožil ve Smržovce a Lučanech. Do Chrastavy jsme se přestěhovali někdy v letech 1963 až 1964. Bylo to spojené s prací mého dědy, který byl cukrář a po válce působil v různých restauračních zařízeních. Přes Frýdlant, Lázně Libverda, Hejnice a další místa jsme se nakonec dostali sem. Děda pak pracoval i v Lidovém domě, který si mnozí pamětníci ještě dobře vybaví. Táta byl strojař a dostal umístěnku do tehdejšího Totexu, později Elitexu, a s tím i byt hned vedle školy. Od té doby už je Chrastava mým domovem.
Zita Václavíková: Takže celé mládí jsi prožil tady. Vím, že jsi byl velký skaut. A věnoval ses i sportu, který není úplně obvyklý.
Aleš Trpišovský: Ano, byl to skaut a také lehká atletika, konkrétně sportovní chůze. Vyrůstal jsem se dvěma staršími bratry a tehdejší doba byla jiná – děti trávily většinu času venku a hodně věcí si organizovaly samy. Byli jsme hodně aktivní. Skaut se v Chrastavě obnovil v roce 1968 a moji bratři mě tam přivedli s sebou. Byl jsem vlastně jedno z nejmladších vlčat.
Zita Václavíková: Na to období vzpomínáš rád?
Aleš Trpišovský: Moc rád. A čím jsem starší, tím víc. Skaut vedl pan Krňák, člověk s obrovským charismatem. Měl dar přitáhnout mladé lidi a získat si jejich respekt naprosto přirozeně. Dokázal si s námi dlouhé hodiny povídat a byl nám skutečně blízko. Když byl Junák později zakázán, pokračovalo se v podobném duchu v turistickém oddílu mládeže. Jezdili jsme na puťáky, plnili tři orlí pera, zažívali spoustu dobrodružství. Dnes, když se na to dívám jako ředitel školy, obdivuju, co všechno s námi tehdy vedoucí zvládli a že se vlastně nikdy nic vážného nestalo.
Zita Václavíková: A jak ses dostal ke sportovní chůzi?
Aleš Trpišovský: Přes bratry. Jeden se dostal k vodáctví, druhý k lehké atletice v Liberci a já šel postupně za nimi. V atletice jsme nejdřív dělali všechno možné, bez specializace. Až časem se ukázalo, že mi sedí delší tratě a vytrvalost. Pak jsem se dostal k trenérovi panu Mačákovi a začal se věnovat sportovní chůzi. Dělal jsem ji od nějakých třinácti let, tedy zhruba od poloviny sedmdesátých let, a pokračoval jsem ještě na střední škole.
Zita Václavíková: Ty ses ale nakonec nevydal sportovní cestou. Po základní škole jsi šel studovat výtvarný obor, je to tak?
Aleš Trpišovský: Ano. Vedle sportu mě hodně bavilo kreslení a malování. Chodil jsem i do pobočky ZUŠ v Chrastavě. Proto jsem nastoupil na střední průmyslovou školu v Jablonci, obor průmyslové výtvarnictví. V mladých letech jsem měl velké plány a chtěl jsem pokračovat na uměleckoprůmyslovou školu nebo na Akademii výtvarných umění. Zkoušel jsem to, ale konkurence byla obrovská a nepodařilo se mi uspět. Nakonec jsem se dostal na pedagogickou fakultu s rozšířeným oborem výtvarné výchovy. A zpětně musím říct, že to byla dobrá životní oklika.
Zita Václavíková: Takže z výtvarníka se stal pedagog na celý život.
Aleš Trpišovský: Přesně tak. Mám aprobaci pro první stupeň a výtvarnou výchovu, takže mohu učit od první do deváté třídy. Každý věk dětí má své kouzlo i své nároky. Co ale vnímám velmi silně, je to, jak rychle se dnešní generace mění. Dřív měl člověk pocit, že výraznější proměna přichází po deseti letech, pak po pěti, dnes se někdy zdá, že je každý rok jiný. A to, co jsme dříve považovali za typické problémy starších ročníků, se posouvá stále níž.
Zita Václavíková: Jak dlouho už jsi vlastně ředitelem školy?
Aleš Trpišovský: Příští rok budu začínat svůj třiadvacátý školní rok ve funkci ředitele. Předtím jsem byl ještě tři roky zástupcem. Ve vedení školy jsem tedy od roku 2000. Když jsem sem sám chodil jako žák, nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu stát v jejím čele.
Zita Václavíková: Na tobě je zajímavé i to, že mluvíš velmi hezky spisovně. Jak se díváš na dnešní češtinu v médiích?
Aleš Trpišovský: Jsem v tomhle směru spíš konzervativní. Myslím si, že ve veřejnoprávních médiích je úroveň pořád dobrá, ale někde jinde už čeština dost trpí. Nejvíc mi vadí zbytečné amerikanismy. Mám pocit, že spoustu věcí není potřeba nahrazovat cizími výrazy. Na druhou stranu je pravda, že jazyk se vyvíjí a některá slova v něm prostě zůstanou, aniž si to časem budeme uvědomovat.
Zita Václavíková: A co třeba cizí jazyky? Ty ti šly?
Aleš Trpišovský: Upřímně moc ne. To je asi handicap naší generace. Neměli jsme tolik možností jazyk používat v praxi. Ale myslím, že ani tak by to nebyla moje silná stránka. Dodnes si pamatuju na nepovinnou němčinu u pana Khamla. Rodiče dbali na vzdělání, takže jsme ji museli navštěvovat, ale moc mi to nešlo. A když pak pan učitel viděl mou přihlášku, údajně si povzdechl: „Ježiši, třetí trpišák.“ To mě pobavilo až zpětně, když jsem se to dozvěděl od kolegů.
Zita Václavíková: Vedle jazyků jsi zmínil i hudbu jako další oblast, která nebyla tvoje silná stránka.
Aleš Trpišovský: To je pravda. Všichni jsme se doma snažili naučit hrát na kytaru, protože ke skautským táborákům prostě patří. Ale ani hra, ani zpěv nám moc nešly. O to víc mě těší, že moje dcera zpívá hezky a podobně i vnuci. Když si s nimi chci zazpívat, tak mi dávají velmi upřímně najevo, že bych raději neměl.
Zita Václavíková: Za tvého působení prošly školní budovy velkými rekonstrukcemi. To muselo být nesmírně náročné.
Aleš Trpišovský: Bylo. A možná nejnáročnější nebyla ani samotná stavba, ale už vstup do projektů a plnění všech podmínek, aby bylo možné čerpat prostředky z evropských fondů. To je obrovsky složitý proces. Kritéria se mění, projekty se musí předělávat, čeká se, jestli se všechno potká tak, jak má. A když se to povede, přichází další náročná fáze – hlídat termíny, plnit podmínky, dodržovat udržitelnost. To je práce na dlouhé roky a stojí to opravdu hodně energie.
Zita Václavíková: Přesto se povedlo opravit všechny tři budovy školy.
Aleš Trpišovský: Ano, a z toho mám radost. Každá z těch budov je pro mě důležitá. Nikdy jsem je nevnímal tak, že by některá byla méně důležitá než druhá. Jsou to pro mě tři stejné části jedné školy. Velmi se povedla Revoluční ulice, krásně prokoukla i budova ve Školní ulici, kde vznikly nové odborné učebny, dílny i cvičná kuchyňka. Ta se líbí snad každému, kdo ji vidí. A mám radost i z toho, že naše škola nikdy neopustila pracovní činnosti – ať už jde o dílny, práci na pozemku, vaření nebo praktickou přípravu na volbu povolání.
Zita Václavíková: Ty se ale nevěnuješ jen škole. Dlouhá léta jsi také v zastupitelstvu města.
Aleš Trpišovský: Ano, už šest volebních období. Chrastava mi velmi přirostla k srdci. Je to víc než rodné město. Prožil jsem tu dětství, mládí i dospělost. Když jsme museli řešit bydlení poté, co rodinný dům ustoupil rozšíření silnice, byl jsem to právě já, kdo prosazoval, že zůstaneme v Chrastavě. Přesvědčil jsem rodinu, že neodejdeme jinam, a postavili jsme nový dům tady. Myslím, že právě to ukazuje, jak hluboko tu mám kořeny.
Zita Václavíková: Vnímáš za ta léta i proměnu samotné Chrastavy?
Aleš Trpišovský: Určitě. Znám různé části města, vyrůstal jsem v jedné, dnes žiju v jiné, a díky tomu mám k celé Chrastavě blízko. Ve škole jsem také cítil, že je potřeba opustit staré dělení na „Doleňáky“ a „Hořeňáky“. Máme jednu školu a ta patří všem. Podobně vnímám i město – jako jeden celek. A mám radost, když slyším od lidí, kteří se sem po letech vracejí, že Chrastava vyrostla, zkrásněla a rozvíjí se správným směrem. To člověka těší.
Zita Václavíková: Aleši, děkuju ti za rozhovor. Přeju ti hodně sil a úspěchů v práci i v osobním životě.
Aleš Trpišovský: Já děkuju za pozvání. A pokud si někdo z našeho povídání odnese větší vztah k Chrastavě, budu jen rád.
Zita Václavíková: A to je krásná tečka. Chrastava si péči i srdce svých lidí určitě zaslouží.