Poslechněte si neformální rozhovor mezi dlouholetými kolegy a přáteli. Zita Václavíková (bývalá místostarostka Chrastavy a současná radní) zpovídá lídra Starostů pro Chrastavu pro komunální volby 2026, stávajícího starostu Chrastavy a senátora Michaela Canova.
Zita Václavíková:
Dobrý den, jmenuji se Zita Václavíková a připravila jsem pro vás podcast s názvem Se Zitou vážně i nevážně. Dnes bych vám ráda představila svého hosta, kterého pravděpodobně všichni znáte — Michaela Canova.
Ještě ti do toho skočím — protože se známe spoustu let, tak si budeme tykat. Nebudeme si tady hrát na vykání. Takže ještě jednou: Michale, vítám tě.
Michael Canov:
Já zdravím všechny posluchače, kteří se rozhodli, že si dnešní den zkazí pohledem na nás a poslechem.
Zita Václavíková:
Ano. Tak začneme hned od začátku. Odkud vlastně pocházíš?
Michael Canov:
Narodil jsem se v Českých Budějovicích, ale vyrostl jsem v městečku Žacléř, což je východní brána Krkonoš. Jsou tam takzvané Rýchory. Tam jsem vyrůstal a žil jsem tam de facto necelé čtvrtstoletí, než jsem přišel do Chrastavy.
Zita Václavíková:
A co studium?
Michael Canov:
Po základní škole v Žacléři jsem studoval gymnázium v Trutnově. Potom jsem šel na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. A později, když už jsem tady učil, jsem si rozšířil vzdělání o vysokoškolské studium na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy — učitelství fyziky a samostatně také učitelství matematiky. Ale to už bylo v době, kdy jsem tady působil jako učitel.
Zita Václavíková:
A právě na to chci navázat. Jak ses vlastně ocitl v Chrastavě?
Michael Canov:
To ale musím vzít trochu zeširoka. Já jsem nikdy nechtěl učit, ani mě to nenapadlo. Faktem ale je, že jsem každé léto jezdil na tábory s dětmi a vedl jsem je i přes rok v různých turistických oddílech. Mimochodem, pokud mě sledují nějací příznivci hokeje, tak jsem třeba v turistickém oddíle měl Davida Pospíšila, který dnes často vystupuje jako odborník při komentování hokeje. Ale to jen odbočuji.
Po škole jsem nastoupil do Rybitví u Pardubic, do pobočky Semtína. V pondělí jsem tam jezdil na šestou hodinu ranní. Ze Žacléře tehdy odjížděl vlak už ve 2:52 ráno, do Pardubic jsem dorazil kolem 5:45 a trolejbusem číslo tři jsem jel do Rybitví, do fabriky.
Jednou mi ale ten trolejbus ujel. Vrátil jsem se do nádražní haly. Tehdy samozřejmě nebyl internet ani nic podobného, tak jsem si chtěl koupit noviny. Jenže zrovna žádné nepřišly. Rozebrané byly i týdeníky a jediné, co zůstalo, byly učitelské noviny. Tak jsem si je ze zoufalství koupil. A tam jsem našel inzerát, že na Liberecku shánějí učitele a nabízejí byt.
Tak mě napadlo, že to zkusím. Měl jsem tam kolegu, který za mě vzal směnu, a já odjel do Liberce. Na odboru školství jsme se domluvili, že kdyby bylo nějaké konkrétní volné místo, dají mi vědět.
Uplynuly asi tři čtvrtě roku, já byl zrovna na vojně, a tehdejší školský odbor mě oslovil s nabídkou z Chrastavy — včetně bytu. Já jsem předtím jméno Chrastava v životě neslyšel. Ale ten kolega, který byl se mnou na vojně a pocházel z Liberce, se chytil za hlavu, co že to chci dělat v Chrastavě, v takové díře, jak to tehdy nazval. A když jsem mu řekl, že tam půjdu učit, chytil se za hlavu podruhé.
Když jsem skončil vojnu, vyřídil jsem si 1. října 1984 papíry a 2. října jsem se vydal sem. Ještě jsem ale přestupoval v Trutnově — a tam jsem měl dilema, protože jsem mezitím dostal ještě jednu nabídku. Byla bez bytu, ale byla v Trutnově a na dojíždění by to bylo jednodušší. Tak jsem do poslední chvíle váhal. Nakonec jsem si při čekání na autobus hodil korunou: Trutnov, nebo Chrastava? Padla Chrastava. Orel to tehdy byl.
Přijel jsem autobusem do Liberce a odtud vlakem do Chrastavy. Dodnes si pamatuji, jak jsem dorazil na nádraží a vlevo viděl areál Elitexu. Netušil jsem, co to je, ale byl tam nápis: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak.“ Pak jsem šel hledat paní ředitelku, která měla klíče od mého bytu. Bydlela úplně na druhé straně Chrastavy, ve Frýdlantské ulici. Došel jsem tam, vyzvedl si klíče a 3. října už jsem nastoupil do školy. Takové byly moje úplné začátky tady v Chrastavě.
Zita Václavíková:
Takže jsi nejdřív začal učit. Učil jsi na základní škole a potom na gymnáziu. Kolik let na základce a kolik na gymnáziu?
Michael Canov:
Na základní škole jsem učil deset let. Líbilo se mi tam — výborní kolegové, práce s dětmi mě bavila a navíc mě tehdy hodně bavilo trénovat fotbal. Měl jsem tu oddíl, budoval jsem si mužstvo, čtyřikrát týdně jsme trénovali. To bylo krásné období.
Ale odborně jsem chtěl jít dál. Když jsem si dodělal vzdělání v matematice a fyzice, měl jsem širší možnosti. Takže od roku 1994 jsem nastoupil na gymnázium.
Jenže 1. září 1994 jsem nastoupil a už v listopadu byly volby. Vůbec jsem nepočítal s tím, že budu kandidovat nějak výrazně, měl jsem být jen řadovým zastupitelem. Jenže kandidátka na místostarostku nakonec z osobních důvodů odstoupila. A tehdejší budoucí starosta Petr Medřický tu nabídku dal mně. Přijal jsem ji, ale pod podmínkou, že budu neuvolněný místostarosta a zároveň budu dál učit na gymnáziu.
Takže moje výuka se smrskla do tří dnů, ale pořád to byl plný úvazek. Pondělí a středa byly úřední dny a ty jsem trávil tady na radnici. Srpen zase býval celý můj, když měl Petr dovolenou. Tak jsem fungoval osm let jako místostarosta a zároveň učitel na gymnáziu.
Na gymnáziu jsem zůstal i poté, co jsem se stal starostou. To už jsem tam ale učil méně — pouze ve čtvrtek, zato v kuse osm hodin. Děti tomu říkaly „chemické čtvrtky“. Ostatní dny jsem se naplno věnoval radnici.
A takhle jsem to vydržel po celou dobu, kdy jsem byl starostou a ještě nebyl senátorem. Když jsem se pak stal senátorem, snažil jsem se to stáhnout jen na dvě hodiny v pondělí ráno, bez laborek a podobně. Ale už to nešlo. Takže těsně před covidem, na začátku roku 2020, jsem na gymnáziu definitivně skončil.
Zita Václavíková:
Ty už ses zmínil o své politické kariéře. Nejdřív jsi byl osm let místostarostou, po revoluci byl starostou pan Vyhnánek, potom Petr Medřický a ty ses stal místostarostou. A po osmi letech jsi kandidoval na starostu.
Michael Canov:
Bylo to tak. Kdyby Petr chtěl kandidovat znovu a dělat dál starostu, tak bych do toho nešel. Já tyhle ambice původně neměl. Ale Petr se rozhodl, že už kandidovat nebude, takže jsem kandidoval po něm. A starostou jsem se stal od roku 2002.
Zita Václavíková:
A to trvá dodnes.
Michael Canov:
Dodnes.
Zita Václavíková:
Když to vezmu od začátku — učil jsi, byl jsi kantor, zároveň místní politik. Než se dostaneme k Senátu: jak jsi to spojoval? Projevilo se třeba tvoje učitelství na radnici vůči zaměstnancům? Protože se ne nadarmo říká, že učitele poznáš na sto honů.
Michael Canov:
Já vím, že si ze mě často děláte legraci, že chci, abyste si dělali poznámky a podobně.
Zita Václavíková:
To můžu potvrdit.
Michael Canov:
Na druhou stranu si myslím, že jsem nikdy nebyl úplně typický učitel. Já jsem učitelství nevystudoval od začátku, jak jsem už říkal. Nastoupil jsem jako inženýr chemie. Nikdy jsem o učitelství nesnil, nikdy jsem neučil na žádných přípravách nebo cvičeních pod dozorem. Dostal jsem se k tomu vlastně náhodou. Ale přesto se do člověka nějaké návyky dostanou.
Zita Václavíková:
Ano, to můžu potvrdit. Ty tvoje „máte tužku, pište si, dělejte si poznámky“ se na radnici tradují. A pak ta věta: „Já vás chválím.“ Někdy jsme měli skoro pocit, že nás i známkuješ. Vždyť jsme spolu tady dvanáct let spolupracovali.
Michael Canov:
No tak… dobře.
Zita Václavíková:
Dobře, necháme minulost minulostí. Ty jsi ukončil své působení ve školství prakticky ve chvíli, kdy ses dostal do Senátu. Uspěl jsi, a tím to asi začalo být hodně náročné.
Michael Canov:
Ne úplně hned. Jak jsem říkal, ještě tři roky jsem to kombinoval. Učil jsem jen dvě hodiny v pondělí ráno, od osmi do desíti nebo do tři čtvrtě na deset, a v deset už jsem byl tady. Ale i to už bylo moc.
Určitou provázanost se školou mám ale dodnes. Vytvořil jsem si vlastní chemické stránky, které mimochodem dodnes využívají studenti středních i vysokých škol po celé republice. To je moje velké splnění. Graficky jsou ty stránky strašné, to uznávám, ale obsahově si myslím, že jsou pořád výborné.
A ještě mám spojení s gymnáziem v tom, že jsem za Liberecký kraj členem školské rady. Takže se tam párkrát do roka ukážu a schvalujeme například jejich roční program a podobně.
Zita Václavíková:
A jak je těžké skloubit práci starosty a senátora? Jak náročné to je?
Michael Canov:
Já se přiznám, že mám odjakživa rád dvojboje. Když člověk dělá jednu činnost, tak je ta druhá vlastně aktivním odpočinkem.
Když jsem učil na základní škole, tak kromě školy samotné a mých zavedených táborů na Lipně jsem vedl fotbalisty, měl čtyři tréninky týdně a do toho jsem vystudoval dvě rozšiřující studia na matfyzu — fyziku a matematiku. A ještě předtím jsem si musel doplnit pedagogickou odbornost, kterou jsem neměl.
Pak jsem se stal místostarostou a kombinoval jsem to s gymnáziem. Zase to byl pro mě ideální aktivní relax. A nyní, když mám dvojboj starosta–senátor, funguje to podobně, i když je to někdy blázinec.
Během chvíle se přesouvám od řešení díry na silnici nebo vysypaného odpadkového koše k řešení světové situace, válek, deklarací nebo státního rozpočtu. Je to opravdu velký přeskok. Na druhou stranu dnešní propojení přes sítě hodně pomáhá. I když sedím přímo na zasedání Senátu, dokážu během toho komunikovat s radnicí, když je potřeba. A naopak doma nebo tady si připravuji materiály do Senátu.
Mně tenhle model naprosto vyhovuje. A nejsem v tom zdaleka jediný. Kombinace starosta–senátor je poměrně rozšířená a podle mě se ty dvě role dobře doplňují. Na rozdíl od kombinace poslanec–starosta. Poslanci jsou totiž ve Sněmovně mnohem častěji než senátoři v Senátu.
Zita Václavíková:
A právě na to chci navázat. V čem vidíš výhody a nevýhody toho spojení starosta–senátor? Často se to také kritizuje. V čem ty vidíš výhody třeba pro město a naopak výhody pro Senát?
Michael Canov:
Nejdřív výhody pro Senát. Podle mě by bylo téměř ideální, kdyby každý senátor měl silné spojení s obcemi a s venkovem. Protože pak se na věci dívá očima obcí, a to je strašně důležité.
Musím se pochlubit, že se mi v minulosti třikrát podařilo přispět k navýšení takzvaného rozpočtového určení daní pro obce. Byl to výsledek práce skupiny senátorů, kteří byli zároveň starosty. Prostě jsme dokázali hájit zájmy obcí.
A podobné je to i se stavebním zákonem. Už v minulosti se podařilo zabránit tomu, aby byly zrušeny stavební úřady na obcích. Teď se obávám, že tomu už možná nezabráníme, ale tehdy se to povedlo. Pamatuji si, jak jsem tím dokonce rozčílil předsedu Senátu, když jsem tam začal číst seznam stavebních úřadů, které se měly zrušit. Byla to tehdy skoro tajná věc. Jenže po tom přečtení se zvedla taková vlna odporu, že se rušení podařilo zastavit.
Takže to je velká výhoda, když je člověk zároveň starosta i senátor. A opačně to funguje také. Když píšeš někam jako starosta a oni vědí, že jsi zároveň senátor, tak to jednání bývá rychlejší a vstřícnější. To je realita.
A bez mučení přiznávám, že kdybych nebyl zároveň senátorem, tak se nepodařily dvě důležité věci při rekonstrukci vlakového nádraží. Velký podíl na tom měl tehdejší ministr dopravy Martin Kupka i hejtman Martin Půta, to určitě. Ale sobě přičítám zásluhu na dvou konkrétních věcech, které by jinak podle mě nevznikly.
První je průchod podchodem až do průmyslové zóny, aby to lidé nemuseli celé obcházet a mohli projít přímo.
Zita Václavíková:
Ano, ano.
Michael Canov:
A druhá věc je rozšíření a prohloubení podjezdu pod viaduktem. Ten byl dřív hrozný. Každý kamion tam měl problém. Dnes je to perfektní.
Zita Václavíková:
Pořád mluvíme hlavně o práci. Co tvůj volný čas? Máš vůbec nějaký?
Michael Canov:
Ano, mám. Ale musím se přiznat, že hodně těžce nesu, že už nemám své tábory. I kdybych nikdy nebyl v politice, možná už bych je fyzicky stejně nezvládl, ale strašně mě to naplňovalo. Od osmnácti let jsem byl každé prázdniny celé dva měsíce na táborech. Přejížděl jsem z jednoho na druhý. Dokonce to pro mě byla motivace i na vysoké škole, abych měl zkoušky hned napoprvé a měl celé prázdniny volné.
Když jsem přijel do Chrastavy, začal jsem pořádat své tábory na Lipně.
Zita Václavíková:
Legendární. Opravdu legendární.
Michael Canov:
Ano. A i tvůj Břéťa tam byl.
Zita Václavíková:
Ano, ano, byl.
Michael Canov:
Byly to nezapomenutelné tábory. Časem už mezi účastníky byli i plnoletí, takže jsem si mohl dovolit různá specifická pojetí a akce. A tím, že jsme byli v kempu, kde jsme byli skoro sami, neměl jsem problémy s hygienou a podobně. Dělali jsme věci tak, jak jsem uznal za vhodné.
Zita Václavíková:
Nevím, jestli by tvoje metody dneska prošly.
Michael Canov:
To si myslím, že asi ne. Byly dost drastické. Ale mě to strašně bavilo.
Dnes mi z toho vlastně zůstalo hlavně plavání. Já opravdu strašně rád plavu. Když jsem v Senátu a mám jednání přes den, chodím plavat ráno do různých bazénů. Od Podolí přes venkovní bazén na Petynce až po Olšanku. Vydržím tam klidně dvě hodiny, někdy i tři. A tohle jsem mimochodem převedl i do Chrastavy — když jsme udělali bazén, zavedl jsem ranní plavání.
Zita Václavíková:
To je oblíbené.
Michael Canov:
Ano. A kromě toho mám jednu velkou vášeň. Jsem jí naprosto posedlý — chemickými periodickými tabulkami prvků.
Na internetu mám opravdu největší světovou sbírku všech možných periodických tabulek v různých jazycích, ale nejen v jazycích — i v různých písmech. Mám třeba českou tabulku v laoštině, vietnamskou tabulku ve starém písmu a podobně. Sbírám pokud možno originály. Psával jsem kvůli tomu i na různá velvyslanectví. Třeba tabulku v jazyce darí z Afghánistánu mi kdysi posílal přímo pan velvyslanec. A náš kolega Kuba Dvořák mi přivezl nádhernou tabulku v laoštině přímo z Laosu.
A pokud nějaká tabulka neexistuje a podaří se mi sehnat názvy prvků v tom daném jazyce, vytvořím ji sám. Kromě toho sbírám i nekompletní tabulky, které jsou často ještě zajímavější. A zajímá mě i historie těch tabulek — jak vznikaly, jak se vyvíjely u nás i jinde.
Já vím, že tě skoro nepustím ke slovu, ale v tomhle jsem opravdu posedlý.
Zita Václavíková:
To vím. A nejsou to jen oficiální uznané jazyky, ale i různá nářečí nebo jazyky indiánských kmenů, že?
Michael Canov:
Ano, přesně tak. Mě třeba fascinoval ostrov Man mezi Velkou Británií a Irskem. Tam se kdysi mluvilo manštinou, ale později to téměř převálcovala angličtina. Dnes ten jazyk ovládá jen několik set lidí. Když jsem jim napsal, jestli náhodou nemají periodickou tabulku, tak ji neměli. Ale svolali schůzi a vytvořili názvy prvků nově. Takže mám i tabulku v manštině.
Podobně mám tabulky i v dalších menších nebo regionálních jazycích, třeba v jižní Africe. A právě tyhle tabulky, které vznikly nově z iniciativy místních lidí, jsou pro mě úplně nejcennější.
A mimochodem — v učebnicích se běžně píše, že chemické značky zavedl Berzelius v roce 1813. Jenže já jsem objevil, že to není pravda. Už v roce 1802 použil jistý skotský chemik Kerr nějaké značky, a potom ještě jeden Francouz kolem roku 1805. Ten je dokonce zapisoval malými písmeny, což je úplně výjimečné. Takže i v tomhle se rád vrtám.
Zita Václavíková:
Kde ty tabulky najdeme? Jaká je webová adresa?
Michael Canov:
Na internetu. Moje chemické stránky jsou na adrese canov.jergym.cz a tam je odkaz na tabulky. Případně přes cestu /chemici2. Ale stačí zadat do vyhledávače „chemické tabulky Canov“ a ono to vyskočí.
Dostal jsem se už i do situace, že když něco hledám, tak mi umělá inteligence doporučí, ať se poradím s chemikem Canovem.
Zita Václavíková:
Tak. A teď se zase vrátíme trochu do vážnější roviny. Blíží se volby a ty jsi lídrem v Chrastavě za Starosty pro Liberecký kraj. Patříš navíc mezi zakládající členy. Myslím, že už je to řada let.
Michael Canov: Ano, je to tak.
Zita Václavíková: Myslím si, že by se lidé měli dívat nejen na samotné kandidátky, ale hlavně na to, kdo na nich je, co nabízí a jestli jsou jejich programy reálné. Tedy zda lidé, kteří kandidují, dokážou své plány opravdu uskutečnit. Mám před sebou program Starostů, tak bych s tebou ráda prošla několik témat. Začněme zdravotnictvím. Co mají Starostové v plánu v Chrastavě právě v této oblasti?
Michael Canov: Ve zdravotnictví vidím dva základní směry. První je stavebně-technický, druhý personální. V minulosti nám zcela vážně hrozilo, že zdravotní středisko přestane existovat, protože nebylo ve vlastnictví města a tehdejší majitelky se rozhodly ho prodat. Nakonec jsme museli jednat rychle a středisko odkoupit. Nebyla to levná záležitost, ale bylo to nutné, protože jsme tím zachránili jeho existenci.
Od té doby se ho snažíme postupně opravovat. Náročné je hlavně to, že všechny rekonstrukce probíhají za plného provozu. Ordinace musejí zůstat otevřené, protože kdybychom středisko na delší dobu zavřeli, jen těžko bychom pro lékaře hledali náhradní prostory a hrozilo by, že odejdou jinam.
Jednou z prvních věcí, které jsme po převzetí udělali, bylo vybudování výtahu. Upřímně řečeno, dlouho jsem se styděl za to, v jakém stavu dostupnost budovy byla. Starší nebo méně pohybliví lidé měli velký problém dostat se do horních pater, někdy dokonce museli lékaři scházet za pacienty ven před budovu. Na výtah nám navíc přispěl i Bílý Kostel, za což je potřeba poděkovat starostovi Jiřímu Formánkovi.
Tím ale práce neskončila. Postupně se opravují jednotlivé ordinace, na řadu přijde i výmalba a další úpravy. V budoucnu chceme řešit také fasádu. Co ale určitě nechceme, je zateplení. Ta budova má silné zdi, zateplení nepotřebuje a navíc by zbytečně poškodilo její historický charakter.
Zita Václavíková: A co personální stránka?
Michael Canov: Ta je složitá, protože situace ve zdravotnictví je v celé republice velmi napjatá. Přesto se nám podařilo dosáhnout některých důležitých výsledků. Velká krize byla například ve stomatologii, ale tu se povedlo vyřešit. Dnes v Chrastavě působí několik zubních lékařů a jedna paní doktorka ordinuje dokonce i mimo zdravotní středisko, v objektu domu s pečovatelskou službou.
Lékařům musíme nabídnout podmínky, aby sem chtěli přijít — například byt, vybavení ordinace nebo další zázemí. To bez podobné podpory dnes prakticky nejde.
U praktických lékařů ještě úplně spokojení nejsme. Máme obsazené ordinace, ale ideální stav by byl ještě posílit personál. Chrastava je totiž spádovou oblastí i pro okolní obce a přijíždějí sem pacienti nejen z Nové Vsi nebo Bílého Kostela, ale i z širšího okolí.
Podobná situace je u dětského lékařství. V současnosti je zde jedna dětská lékařka, která svou práci zvládá, ale z dlouhodobého pohledu nepovažuji tento stav za ideální. Do budoucna bychom proto chtěli zajistit ještě dalšího pediatra.
Naopak radost mi dělá, že se podařilo rozšířit odbornou péči. Máme zde kožní lékařku, fyzioterapeutky a další odbornosti, které tu dříve nebyly. Snažíme se, aby zdravotnictví v Chrastavě fungovalo co nejlépe a aby lidé měli péči dostupnou přímo ve městě.
Zita Václavíková: V programu je také podpora sociálních služeb. Co si pod tím mají lidé konkrétně představit?
Michael Canov: Sociální služby považuji za velmi důležité téma. Nejprve ale řeknu, co mě mrzí. Když zanikalo zařízení bývalého výchovného ústavu, přišla možnost, že by město objekt převzalo. Měl jsem velkou radost, protože jsem v tom viděl příležitost pro vznik domova důchodců. Nakonec to ale nedopadlo, protože přednost dostaly jiné státní záměry. V objektu tak nakonec vznikne zázemí pro aktivní zálohy. Nic proti tomu, určitě to bude fungovat dobře, ale Chrastava tím přišla o velkou šanci.
Je totiž rozdíl mezi domovem důchodců a domem s pečovatelskou službou. Domov důchodců nám chybí. Na druhou stranu si myslím, že o domy s pečovatelskou službou se staráme velmi dobře. Ve městě máme dvě taková zařízení. V jednom z nich právě probíhá rozsáhlá rekonstrukce, která zahrnuje novou fasádu i další stavební úpravy.
Vedle toho tu máme také charitu, která funguje velmi dobře, ale její kapacita je omezená. Péče je tam výborná, jen těch míst není tolik, kolik by bylo potřeba. Navíc se na provozu podílejí i okolní obce.
Velmi důležité jsou také terénní služby. Naši pracovníci se nestarají jen o obyvatele domů s pečovatelskou službou, ale dojíždějí i za lidmi domů. Pomáhají jim s běžným fungováním, s nákupy, úklidem, dopravou k lékaři i dalšími věcmi. Rozšířili jsme také časový rozsah této služby, aby byla dostupnější i o víkendech a ve večerních hodinách. To považuji za důležitý krok, protože řada seniorů tuto pomoc skutečně potřebuje.
Velkou radost mám také ze spolupráce s organizací Betel, která rozvíjí služby pro seniory a nabízí jim denní zázemí, společnost i aktivní trávení času. Je důležité, aby starší lidé nezůstávali sami. Populace stárne a potřeba těchto služeb bude stále větší.
Zita Václavíková: Dalším tématem je bezpečnost — policie a hasiči. Začněme hasiči.
Michael Canov: U hasičů musím říct, že situace je velmi dobrá. Máme kvalitní zásahovou jednotku a velkou výhodou je, že jejím velitelem je člověk, který je zároveň profesionálním hasičem. To je pro Chrastavu obrovské plus.
Vedle toho tu velmi dobře funguje i sbor dobrovolných hasičů. Daří se nám jim pomáhat a rozvíjet jejich zázemí. Podařilo se získat novou cisternu, vybudovala se cvičná věž, zlepšilo se vybavení i technické podmínky. Ale co oceňuji nejvíc, je práce s dětmi. To není samozřejmost. Dnes v Chrastavě funguje několik dětských hasičských kroužků a mladí hasiči tu vyrůstají v opravdu dobrém prostředí. I kdyby se z nich všichni jednou nestali hasiči, už jen to, že mají smysluplnou náplň volného času, je nesmírně cenné.
Zita Václavíková: A co policie?
Michael Canov: Tady je před námi jeden velký úkol — obnova obvodního oddělení Policie České republiky v Chrastavě. Považuji za obrovskou chybu, že o něj město přišlo. Chrastava měla policejní oddělení po staletí, v různých režimech i pod různými názvy, ale nikdy nezaniklo. Až donedávna.
To, že dnes ve městě obvodní oddělení chybí, není jen symbolický problém. Je to i velmi praktická komplikace pro bezpečnost obyvatel. Státní policie prostě není přítomná tak, jak by měla být, a část jejích úkolů musí suplovat městská policie. Pokud se mi podaří svůj post obhájit, bude právě obnova policejního oddělení jedním z témat, která chci aktivně otevřít s ministrem vnitra.
Zita Václavíková: Když mluvíš o městské policii — jak její fungování hodnotíš?
Michael Canov: Přiznám se, že když se kdysi rozhodovalo o jejím vzniku, byl jsem proti. Dnes po letech uznávám, že jsem se mýlil a že její existence byla správné rozhodnutí. Ukázalo se, že městská policie je pro Chrastavu velmi důležitá. S její prací jsem dlouhodobě spokojený.
Co mě ale mrzí, je zákonná podmínka maturity. Myslím si, že u městské policie není rozhodující papír, ale odborná způsobilost a náročné zkoušky, kterými strážníci procházejí. Ty jsou velmi přísné a podle mě vypovídají o schopnostech člověka mnohem více než samotná maturita. Snažil jsem se tuto podmínku změnit, ale bez úspěchu.
Zita Václavíková: A je městská policie v Chrastavě dostatečně personálně zajištěná?
Michael Canov: Pokud bychom chtěli mít plné pokrytí nepřetržité služby, musel by být počet strážníků ještě vyšší. Přesto jsme stav navýšili, ale stále nejsme v ideálním stavu. Důležité ale je, že městskou policii nesdílíme jen pro Chrastavu. Funguje zde spolupráce především se Stráží, kde naši strážníci část služby vykonávají, a zároveň se obce podílejí i finančně na celkových nákladech.
To je podle mě chytré a úsporné řešení. Kdybychom tuto spolupráci neměli, museli bychom vše financovat sami a ve výsledku bychom na tom byli hůř. Navíc když je potřeba zásah v Chrastavě, hlídka se sem dostane velmi rychle. Podobná spolupráce funguje i s Bílým Kostelem, byť v menším rozsahu.
Zita Václavíková: Dá se tedy říct, že bezpečnost ve městě stojí na dobré spolupráci více složek?
Michael Canov: Přesně tak. Bezpečnost dnes není o jedné instituci, ale o spolupráci hasičů, městské policie, státní policie, samosprávy i okolních obcí. A tam, kde spolupráce funguje, je to znát.
Zita Václavíková:
Michaeli, pojďme na dopravu. V Chrastavě se teď dějí velké věci. Jaká je situace?
Michael Canov:
Záleží, jestli mluvíme o veřejné dopravě, nebo o dopravě obecně. Když začnu veřejnou dopravou, tak si dobře pamatuju dobu, kdy vznikla představa, že se lidé z okolních obcí budou svážet na vlakové nádraží a odtud pokračovat do Liberce. Někde to možná smysl dává, ale v případě Chrastavy to byl naprostý nesmysl.
Naštěstí se tehdy ukázalo, že takový model tady fungovat nebude, a dnes si myslím, že spojení z Chrastavy do Liberce je zajištěné dobře. Spojů je dostatek, část z nich zajíždí i k vlakovému nádraží, takže obyvatelé mají možnost volby.
Zita Václavíková:
A co okrajové části města?
Michael Canov:
Pro nás je důležité, aby doprava fungovala i do Andělské Hory a Vítkova. Na tyto linky město přispívá nad rámec základní dopravní obslužnosti. Velkou radost mám z toho, že se podařilo zavést dopravu až na Náves do Andělské Hory. Dříve tam autobusy vůbec nejezdily a lidé museli docházet až do Chrastavy.
Nebyla to jednoduchá věc. Velkým problémem byl přejezd přes koleje, kde nízká auta i autobusy škrtaly podvozkem. Dokonce hrozilo, že bude zastávka zrušena. Nakonec se ale podařilo silnici upravit speciální technologií tak, aby tam provoz mohl bezpečně zůstat zachován. To považuju za důležité vítězství.
Zita Václavíková:
Jsou ale místa, kam veřejná doprava stále nejezdí.
Michael Canov:
Ano, to je pravda. Například na Výskot nebo na Vysokou autobus nejezdí a za současného počtu obyvatel to ani není reálné. Pokud by se situace někdy změnila, může se o tom znovu jednat, ale teď by to nedávalo smysl.
Zita Václavíková:
Zlepšila se i železniční doprava?
Michael Canov:
Určitě ano. Vlaky jezdí častěji a pro lidi, kteří bydlí poblíž nádraží, je to dobrá alternativa jak směrem do Liberce, tak na druhou stranu do Žitavy. Velkým tématem je i spojení přes Polsko. Koleje jsou opravené a teď bude důležité, zda se podaří dotáhnout i zastávku na polské straně. Pro místní obyvatele by to bylo velmi přínosné.
Zita Václavíková:
Když se přesuneme od veřejné dopravy k silnicím, co považuješ za největší posun?
Michael Canov:
Za zásadní věc považuju přeložku dopravy ve městě. To byl dlouhý a těžký boj. Trvalo roky, než se podařilo prosadit jednotlivé etapy, a odpor byl obrovský. Dnes ale podle mě nikdo nepochybuje, jak důležitá tahle stavba byla.
Odlehčila středu města, zlepšila průjezdnost a ukázala svůj význam i ve chvílích, kdy se opravují jiné části komunikací. Bez přeložky by dnes byla doprava v Chrastavě výrazně složitější. Navíc se díky ní podařilo lépe vymezit centrum města i prostor pro akce, jako jsou Chrastavské slavnosti.
Zita Václavíková:
Ty na tu dobu často vzpomínáš i kvůli tomu, jak složité bylo prosadit už úplný začátek celé akce.
Michael Canov:
Ano, protože to byl opravdu boj. Muselo se jednat s institucemi, vykupovat potřebné části, hledat řešení tam, kde jiní tvrdili, že to nejde. Mně na tom dodnes zůstává v paměti hlavně to, že když se chce, tak se i zdánlivě zablokovaná věc může pohnout dopředu.
Zita Václavíková:
Ve městě se teď hodně mluví i o kruhovém objezdu v Nádražní ulici. Kdy bude hotový?
Michael Canov:
Podle harmonogramu by měl být hotový v nejbližší době. Práce postupují a věřím, že Nádražní ulice bude znovu plně průjezdná co nejdřív. Velkou komplikací byl Jílový potok, který pod touto částí města vede. Mnoho lidí ani netušilo, kudy vlastně pokračuje, protože je desítky let zakrytý.
Právě kvůli němu bylo potřeba řadu věcí upravit, a dokonce se kvůli němu měnil i projekt výstavby Lidlu. Ukázalo se tak, že i stavba, která na první pohled vypadá jednoduše, může být technicky velmi složitá.
Zita Václavíková:
K dopravě patří i parkování, což je ve městech vždy citlivé téma.
Michael Canov:
To bezesporu. Největší tlak je dlouhodobě na Střeleckém vrchu. Snažíme se parkovací místa postupně přidávat, ale nechceme zároveň proměnit celé sídliště v jedno velké parkoviště. Je potřeba hledat rovnováhu mezi potřebou parkování a kvalitou života.
Další místa teď vznikají například v prostoru za domem číslo 715. Je to ale nekonečný proces. Jakmile se někde parkování vybuduje, často se zároveň objeví nové výhrady. To je realita ve všech městech.
Zita Václavíková:
A co průjezdnost sídliště? To se vrací opakovaně.
Michael Canov:
Ano, to je téma, které mě stále trápí. Bylo by ideální, kdyby bylo sídliště průjezdnější, ale naráží to na bezpečnost chodců i na technické limity celého prostoru. V odpoledních hodinách je tam doprava složitá a vracení aut situaci nepomáhá. Zatím se ale nepodařilo najít řešení, které by bylo rozumné a zároveň bezpečné.
Zita Václavíková:
Pojďme k městským objektům a bydlení. Co město v této oblasti řeší?
Michael Canov:
Péče o městské objekty je v podstatě nikdy nekončící práce. Škola má více budov, jsou tu školky, zdravotní středisko, kino, muzeum, Centrum volnočasových aktivit i další objekty. Udržet je v dobrém stavu znamená průběžně investovat a opravovat.
Velkou radost mám z proměny Centra volnočasových aktivit. Tam se po letech podařilo vrátit objektu podobu, kterou jsme si přáli už dávno — tedy výraznější členění fasády a zvýraznění ozdobných prvků. Je dobře, že se nakonec ukázalo, že to byla správná cesta.
Zita Václavíková:
Samostatnou kapitolou je Führichův dům.
Michael Canov:
Přesně tak. To je pro Chrastavu mimořádně cenný objekt. Rekonstrukce probíhá postupně a velmi pečlivě. Objevily se tam navíc i zajímavé historické prvky, například černá kuchyně. Je to práce na delší dobu, ale výsledkem by měl být dům, který bude skutečnou chloubou města.
Zita Václavíková:
A bydlení? To je pro mladé lidi jedno z klíčových témat.
Michael Canov:
Bydlení je složitější. Město má vlastní byty a snaží se s nimi hospodařit tak, aby pomáhaly i profesím, které jsou pro chod města důležité — například lékařům, učitelům nebo policistům. To mi připadá logické.
Pokud jde o novou výstavbu, tam narážíme na majetkové vztahy, sítě, povolovací procesy i odpor části obyvatel. Některé lokality se připravují, některé se posouvají pomaleji, než bychom si přáli. Ale pracuje se na tom.
Zita Václavíková:
Ty často zdůrazňuješ, že program musí být splnitelný, ne jen líbivý.
Michael Canov:
Na tom mi záleží hodně. Není problém napsat do programu cokoliv, ale důležité je, jestli je to technicky, administrativně a finančně reálné. My jsme si po minulém období poctivě vyhodnotili, co se podařilo splnit a co ne. A právě to je podle mě férový přístup k voličům.
Lidé by měli sledovat nejen to, co kdo slibuje, ale i to, co má za sebou. Program nemá být seznam přání. Má to být seznam věcí, které mají šanci skutečně vzniknout.
Zita Václavíková:
Dotkli jste se také tématu městských financí a místních poplatků.
Michael Canov:
Ano, a je fér o tom mluvit otevřeně. Ne všechna rozhodnutí jsou populární, ale někdy dávají smysl jako celek. Typickým příkladem je nastavení daně z nemovitých věcí a poplatku za odpady. Snažíme se, aby většina obyvatel ve výsledku nezaplatila víc, a zároveň aby město mělo dostatek prostředků na investice a rozvoj.
Bez vlastních příjmů se město prostě neobejde. Pokud chceme opravovat silnice, městské budovy, sportoviště nebo připravovat další projekty, musíme mít z čeho.
Zita Václavíková:
Jedním z projektů, o kterých se mluví, je i další rozvoj koupaliště.
Michael Canov:
Ano, chceme pokračovat druhou etapou. Po povodních tam byly velké problémy s kvalitou vody a dlouho se hledalo řešení. Nakonec se ukázalo, že současná podoba s nerezovým bazénem byla správná volba.
Dalším krokem by mělo být rozšíření možností pro návštěvníky tak, aby koupaliště lépe sloužilo dětem i dospělým, kteří si chtějí zaplavat. V létě je zájem velký a je vidět, že to lidé oceňují.
Zita Václavíková:
Na závěr jsem se snažila představit nejen témata, ale i tebe samotného. Chceš na konec říct něco posluchačům a čtenářům?
Michael Canov:
Já hlavně děkuju za pozornost i za pozvání. A když už se pořad jmenuje Se Zitou vážně i nevážně, tak přidám i něco odlehčeného. Já jsem opravdu Michael, ne Michal — a kdysi jsme dokonce usilovali o to, aby se jméno Michael dostalo do kalendáře. To se nakonec povedlo, takže dnes má svátek i Michael.
A když už jsme u osobnější roviny, chtěl bych říct pár slov i o Zitě. Naše spolupráce totiž není jen záležitostí posledních let. Zita se v Chrastavě dlouhodobě věnovala kultuře, vedla společenský klub a stála u mnoha akcí, které si lidé s městem spojují dodnes. Málokdo také ví, že dříve pracovala na letišti a nějaký čas žila v Liberci. A pamětníci si možná vybaví ještě jednu její nezaměnitelnou kapitolu — dva vlkodavy, které měla doma. Byli to opravdu impozantní psi a když někdo šel kolem, často vyskočili na vrata tak, že pořádně vyděsili kolemjdoucí. I tohle k Zitě svého času neodmyslitelně patřilo a dnes je to spíš úsměvná vzpomínka, která do našeho povídání „vážně i nevážně“ krásně zapadá.
Zita Václavíková:
Michaeli, děkuji za rozhovor. Přeji ti hodně pracovních i osobních úspěchů a ať se Chrastavě dál dobře daří.
Michael Canov:
Děkuju. A všem přeju, ať se nám v Chrastavě hezky žije — vždyť je to náš domov.