„Chci, aby se v Chrastavě dělala politika bez zášti,“ říká Věra Smolová
Rozhovor vedla Zita Václavíková pro pořad Se Zitou vážně i nevážně
Věra Smolová je žena, která svůj profesní život zasvětila pomoci druhým – nejprve na sociálním odboru, pak v nízkoprahovém centru pro lidi bez domova a dnes jako sociální pracovnice v Domově svatého Vavřince v Chrastavě. Kromě toho kandiduje do zastupitelstva. Proč? A co ji přivedlo právě k seniorům? To jsme probíraly v příjemném rozhovoru.
Věruško, kde se vlastně vzaly tvé kořeny? Jsi Chrastavačka, nebo Moravačka?
Smích. Obojí trochu. Narodila jsem se v Chrastavě, ale v mládí jsem hodně inklinovala k Moravě – tam žijí příbuzní, tam mám hezké vzpomínky a zažila jsem tam důležité chvíle. Takže když se mě někdo zeptal, odkud jsem, říkala jsem: „No, já jsem vlastně Moravák.“ Ale postupně, jak člověk dozrává, uvědomila jsem si, že moje kořeny jsou tady – v severních Čechách, v Chrastavě. A to městečko teď mám opravdu moc ráda. Stalo se mým domovem.
Na základní škole tě prý výrazně ovlivnil jeden učitel.
Ano, Michael Canov, který učil chemii a fyziku. To jsou předměty, které mezi dětmi nebývají moc oblíbené, ale já na jeho hodiny vzpomínám velmi ráda. Bylo to dobrodružství – pořád jsme dělali pokusy, nemuseli jsme memorovat naučené texty, ale opravdu jsme se učili prakticky. Pan učitel navíc zavedl pro žáky s jedničkou a dvojkou z chemie takzvaná chemická praktika.
A ty ses tam dostala?
Ne hned. Nejdřív jsem tam nemohla chodit a nevěděla jsem proč. Pak se někdo odhlásil, tak jsem za ním přišla a říkám: „Já mám jedničku z chemie, proč nemůžu chodit?“ A on: „No tak dobře, přijď.“ Jenže hned na první schůzce jsem si rozřízla prst, když jsem od sebe oddělovala baňky s trubičkami. Krev nešla zastavit, polil mě něčím, poslal nás na středisko a říkal, ať si rozmyslím, jestli příště chci přijít. Já jsem ale říkala: „Mně se to moc líbilo, já jsem byla spokojená.“ Takže jsem mohla chodit dál. A pak jsme tam zažili pokusy se sodíkem a draslíkem, při kterých jsem propálila strop čerstvě vymalované učebny. Ale i to mi bylo odpuštěno.
Po základní škole přišlo gymnázium.
Gymnázium F. X. Šaldy v Liberci. Taková léta hledání. Nevěděla jsem, jak se profilovat. Ale doma jsme měli adoptované sourozence a výchova rodičů byla taková, že je dobré druhým pomáhat. Tatínek třeba pořádal zájezdy – byl to jeho koníček, ale zároveň nabídka pro druhé lidi. Tak nějak se to ve mně usadilo.
Původně jsi chtěla pracovat s dětmi, ne?
Ano. Začala jsem studovat pedagogickou fakultu, ale pak mě život nasměroval na Univerzitu v Hradci Králové, kde jsem vystudovala sociální práci a následně sociální politiku. Při ukončování bakaláře jsem si mohla vybrat specializaci – nabízela se gerontologie, ale kamarád, který na ni šel, mě přemlouval marně. Říkala jsem si: „Já jsem nikdy neměla babičku ani dědečka, té cílové skupině bych vůbec nerozuměla.“ Raději jsem si udělala státnice ze speciální pedagogiky, abych mohla pracovat třeba v diagnostickém ústavu s dětmi.
A jak to dopadlo?
Hledala jsem práci v Liberci – v Jedličkově ústavu, v diagnostickém ústavu. Ale nějak se to nepodařilo, osud chtěl jinak. Jako první zaměstnání jsem nastoupila na sociální odbor v Chrastavě na dávky hmotné nouze.
Tam jsi vydržela jak dlouho?
Přesně nevím, možná sedm nebo osm let. Pak jsem krátce pracovala na sekretariátu městského úřadu – pro pana starostu Michaela Canova, ano, toho samého učitele chemie. A následně jsem dělala sociální pracovnici v domě s pečovatelskou službou. V naší profesi se říká, že je občas dobré změnit cílovou skupinu, aby člověk nevyhořel. Tak jsem rok pracovala v Naději v Liberci, v nízkoprahovém denním centru s osobami bez přístřeší.
To musela být silná zkušenost.
Velmi. Zazněly tam silné příběhy, které člověka donutí víc si vážit toho, co má. A hlavně – přestanete lidi na ulici odsuzovat povrchním dojmem, že si za to mohou sami. Tak to vždycky není.
A pak přišel Domov svatého Vavřince.
Byl to rok 2012. Uvolnilo se místo sociální pracovnice a já zatoužila vrátit se do Chrastavy. Když člověk pracuje v Liberci, do Chrastavy jezdí jen přespat. Nebylo to úplně jednoduché rozhodnutí – v historii té charity se stalo něco, s čím jsem hodně musela pracovat, co se týče odpuštění. Ale stálo to za to. Za ty roky na charitě jsem opravdu vděčná a mám pocit, že jsem tam, kde mohu dobře sloužit. Že tam je moje místo.
Kdo jsou vaši klienti?
Senioři starší šedesáti pěti let, ve výjimečných případech může ředitel věkovou hranici snížit. Jsme pobytová služba, poskytujeme péči dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu, celý rok. Přijímáme klienty, kteří potřebují pomoc nejen ve dne, ale i v noci – a kteří už nejsou schopni se zcela postarat sami o sebe. To je ten klíčový rozdíl oproti domům s pečovatelskou službou.
Máte registrovanou pouze službu domov pro seniory, ne domov se zvláštním režimem. Co to znamená v praxi?
Domovy se zvláštním režimem jsou primárně určeny pro klienty s Alzheimerovou demencí nebo jinými typy demencí a jedná se o uzavřené oddělení. U nás mají klienti svobodu pohybu.
Zmínila jsi, že péče o seniory se vyvíjí. Jak to vypadá u vás?
Rozhodli jsme se pro biografickou metodu péče. Je to psychobiografický model péče Erwina Böhma z Rakouska, který v České republice rozvíjí a adaptuje doktorka Eva Procházková. Jde o odbornou metodu, ale to, co nás nejvíc oslovilo, je, že je lidská. Zakládá se na znalosti životního příběhu klienta – jeho rituálů, zvyklostí, zkušeností. Na základě toho se nám lépe daří nastavit skutečně individuální péči. Protože každý touží zůstat člověkem a mít úctu – až do konce, i když odchází tělo, i když odchází psychika.
Myslíte si, že taková metoda funguje i ve velkých zařízeních?
Koncepce je připravená pro jakékoliv zařízení – jezdíme se učit do Prahy na Palatu, kde mají přes sto klientů. Ale naučit se ji a dobře adaptovat si myslím, že jde lépe v rodinném prostředí. A my spoustu prvků biografie uplatňovali i dříve, jen teď jdeme víc do hloubky.
Kolik klientů momentálně máte a plánujete rozšíření?
Trvale dvacet klientů. Ale množství žádostí naši kapacitu několikrát převyšuje. Populace stárne, rodí se méně dětí – tato služba bude potřeba čím dál víc. Proto plánujeme výstavbu nového domova v prostorách hospodářských budov, které u nás stojí. Chceme si zachovat rodinný charakter, takže uvažujeme o kapacitě do čtyřiceti míst – přesný počet závisí na podmínkách dotací.
Jak se vám daří získávat prostředky?
Nedávno jsme se zapojili do sbírky ČSOB Pomáhá regionům a podařilo se nám sehnat peníze na nové signalizační zařízení. Solidarita Chrastaváků a jejich známých byla úžasná. Signalizační zařízení – takové zvonečky, které má každý klient u sebe, buď ve formě hodinek nebo na řetízku – jsou nedílnou součástí zařízení, ale to stávající přestávalo být funkční. Všem dárcům chci touto cestou ještě jednou velmi poděkovat. A pokud by se našel mecenáš pro nový domov, přivítáme ho s otevřenou náručí.
Na závěr – kandiduješ do zastupitelstva. Proč?
Protože mám Chrastavu ráda a chci se podílet na směřování města. Nejvíc se věnuju seniorům, ale nechci opomíjet ani rodiny s dětmi a další skupiny. A hlavně bych chtěla být součástí týmu, který spolupracuje napříč politickými stranami – být takovým stmelujícím prvkem. Místní politika se dá dělat bez zášti a nenávisti, bez útoků na druhou stranu. Mělo by nám jít o stejnou věc – o dobro a rozvoj města.
Věra Smolová pracuje jako sociální pracovnice v Domově svatého Vavřince v Chrastavě, který provozuje Oblastní charita Liberec.