Zita Václavíková v pořadu Se Zitou vážně i nevážně přivítala ženu, kterou v Chrastavě zná téměř každý. Hostem byla Zdeňka Močárková, vedoucí chrastavské lékárny, dlouholetá sokolka a také aktivní osobnost veřejného života. V rozhovoru se ohlédla za svými začátky, profesní cestou i tím, proč jí záleží na dění ve městě.
Zita Václavíková: Zdeňko, vítám tě v pořadu. Začněme tradičně od kořenů. Odkud pocházíš a jak ses dostala do Chrastavy?
Zdeňka Močárková: Nejsem rodačka z Chrastavy. Narodila jsem se v Ústí nad Labem a vyrůstala jsem v Krupce u Teplic. Do Chrastavy jsme se přestěhovali, když tatínek dostal nabídku pracovat ve zdejší lékárně. Přiznám se, že jako dospívající jsem se stěhovala nerada, ale velmi rychle jsem si tady zvykla. Dnes už se za Chrastavačku rozhodně považuji.
Zita Václavíková: Po gymnáziu pak přišla farmacie. Byla to jasná volba?
Zdeňka Močárková: V podstatě ano. Chvíli mě lákala i pedagogická dráha, protože maminka pracovala v mateřské škole a to prostředí mi bylo blízké. Ale farmacie nakonec převážila. Už od dětství jsem chodila za tatínkem do lékárny a to prostředí mě fascinovalo. Vůně bylinek, práce v laboratoři, atmosféra celého místa. Navíc pocházím z farmaceutické rodiny — lékárníkem byl nejen tatínek, ale i dědeček s babičkou. Byla to tedy tradice, ke které jsem měla odjakživa blízko.
Zita Václavíková: Kde jsi studovala?
Zdeňka Močárková: Na Farmaceutické fakultě Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Bylo to pro mě přirozené pokračování cesty, kterou jsem si vybrala už na gymnáziu, protože mě vždycky více táhly přírodovědné obory.
Zita Václavíková: Co následovalo po škole?
Zdeňka Močárková: Po absolvování jsem nastoupila do praxe a prošla jsem několika lékárnami. Pracovala jsem například v nemocniční lékárně v Liberci, ale také ve Frýdlantu nebo v Lovosicích. Pro farmaceuty je celoživotní vzdělávání samozřejmostí, takže jsem potřebovala získat atestaci. Zpětně to považuji za velmi cennou zkušenost. Člověk pozná různá pracoviště, různé přístupy a naučí se samostatnosti. Později jsem si ještě doplnila doktorské studium, mimo jiné i proto, že jsem chtěla splnit přání svých prarodičů. Potom jsem se vrátila do chrastavské lékárny, kde jsem pracovala po boku tatínka, a následně jsem lékárnu převzala.
Zita Václavíková: S převzetím lékárny přišla i velká proměna. Lékárnu jsi výrazně otevřela a zmodernizovala. Jak to tatínek nesl?
Zdeňka Močárková: Nejdřív mi řekl, že mám volnou ruku. Myslím, že toho potom chvílemi trochu litoval. Ale cítila jsem, že změna je potřeba. Dříve byl výdej řešen uzavřeněji, což mělo své výhody z hlediska soukromí pacienta, ale dnešní provoz je jiný. Lidé často přicházejí nejdřív do lékárny, ptají se, vybírají si sami, potřebují větší přehled a dostupnost. Otevřenější prostor pomohl zrychlit provoz a zároveň odboural ostych. Myslím, že to byla správná cesta. A věřím, že i tatínek nakonec viděl, že jsme zachovali to dobré a zároveň posunuli lékárnu dál.
Zita Václavíková: Vedle své profese jsi také výrazně spojená se Sokolem. Kdy to začalo?
Zdeňka Močárková: V podstatě už od dětství. Cvičit jsem chodila odmalička, i když se tomu tehdy oficiálně neříkalo Sokol. Ale pro nás to Sokol byl. Po přestěhování do Chrastavy jsem pokračovala i tady, později během studií zase jinde. K aktivní sokolské činnosti jsem se naplno vrátila po narození dětí, kdy jsem začala chodit na cvičení rodičů s dětmi. Postupně jsem se dostala k nácvikům na slet, pak ke cvičitelskému kurzu a dnes už je Sokol moje druhá rodina.
Zita Václavíková: Co dnes může chrastavský Sokol nabídnout?
Zdeňka Močárková: Opravdu široké možnosti. Cvičí u nás děti, ženy, senioři, a rádi bychom přivítali i více mužů. Máme pravidelné oddíly, ale také veřejné akce, které pomáhají přivést nové zájemce. Velkou radost mám třeba z toho, že se podařilo rozjet nové projekty, jako jsou Šibřinky nebo sportovní den pro veřejnost. Ten je krásný právě tím, že si lidé mohou na jednom místě vyzkoušet tradiční i méně obvyklé sporty, zapojit se mohou celé rodiny a každý si najde něco svého.
Zita Václavíková: Na co se mohou lidé těšit v nejbližší době?
Zdeňka Močárková: Na podzim se tradičně soustředíme na nábor nových členů, hlavně dětí. Byla bych ráda, kdyby přišlo víc starších dětí a dospívajících, protože právě u této věkové skupiny bývá zájem slabší. Přitom pohyb, kolektiv a pravidelná činnost jsou v tomhle období nesmírně důležité. Vedle toho připravujeme i další veřejné akce, například tradiční lampionové setkání s pouštěním lodiček, které má krásnou atmosféru a zároveň připomíná důležité historické souvislosti.
Zita Václavíková: Ty ale kromě práce a Sokola působíš také ve veřejném životě. Proč ses rozhodla kandidovat do zastupitelstva?
Zdeňka Močárková: Vnímám to jako přirozenou součást občanské odpovědnosti. Nestačí jen říkat, co by mělo být jinak. Pokud člověk chce něco změnit nebo někam město posunout, měl by být ochotný se na tom i podílet. V zastupitelstvu už mám zkušenosti a myslím si, že právě teď je dokážu využít nejlépe. Blízká je mi samozřejmě oblast zdravotnictví, protože jsem v každodenním kontaktu s lidmi a slyším jejich potřeby i starosti. Stejně důležitá je podle mě podpora školství a spolkové činnosti. Když má město kvalitní školy, lékařskou péči a bohatý volnočasový život, je to místo, kde chtějí lidé žít a zakládat rodiny.
Zita Václavíková: Co bys Chrastavě přála?
Zdeňka Močárková: Aby zůstala městem, kde se lidem dobře žije. Aby tu měli zázemí rodiny, děti, senioři i podnikatelé. A aby tady fungovala spolupráce, protože právě ta posouvá věci dopředu nejvíc.
Rozhovor se Zdeňkou Močárkovou ukázal, že spojení profese, tradice, veřejné služby a práce pro komunitu může být nejen náročné, ale i velmi smysluplné. Ať už v lékárně, v Sokole nebo při práci pro město, všude je z jejího vyprávění cítit jeden společný motiv: snahu dělat věci poctivě a s opravdovým zájmem o lidi.